Malí Češi (a Češky)

Setkávám se tím docela často. U různých možných příležitostí mnoho lidí svoji řeč zakončí slovy, "není se čemu divit, jsme malá země, co takový národ jako my, s námi každý zamete." Ve většině případů s daným tvrzením nesouhlasím. Už samo označení "malý národ" je dost diskutabilní. Čistě statisticky patříme mezi národy, jež se označují co do velikosti jako "střední". Jsou jistě i jiné národy, které by označení jako "malé" možná braly dost pejorativně. Schválně, zkuste nějakému Norovi tvrdit, že jeho národ je malý. Nevím to jistě, ale domnívám se, že žádný z Norů si nikdy nestěžoval na "nepřízeň osudu" s odůvodněním na vlastní malost, a to je Norů (jak se Vám líbí archaický tvar "Norvežsců"?) sotva polovice co našinců…

Už samotné vědomí (kolektivní) "malosti" možná z lidí skutečně činí lidi malé. Onou otázkou se zabýval i filosof Patočka ve své známé publikaci "Co jsou Češi?", "malí Češi" tam myslí jen sami na sebe, ale "velcí Češi" na problémy globálnějšího charakteru. Nad tím se pochopitelně dá polemizovat - a také se tak logicky dělo a děje - nicméně už sama existence tohoto dělení svědčí o tom, že něco "malého" tu asi skutečně je. Otázkou však je, zda je to "objektivně" dáno, či se jedná jen o jakousi "kolektivní šalbu". Je paradoxní, že ve 21. století, v době kulturní plurality, multikulturních snah o proměnu společnosti (ať už jsou jejich následky jakékoliv), v době stále postupující globalizace, leckde stále přežívají normativní soudy, které vyřklo devatenácté století pod vlivem rozmáhajícího se romantismu. "Češi jsou holubičí národ", říkávalo se (a stále leckdy říká), jsou mírumilovní, nikdy nikomu neublížili a často jsou jen obětmi dějin, jen se podívejte, jakého příkoří se jim dostalo. První republika, ostrůvek demokracie v moři totalitních režimů (mnohdy se už ale neřekne, že tu byly sporné hranice, nefungující národnostní složení a velká podpora - z dnešního pohledu - antisystémových politických stran), zánik oné republiky byl tak způsobem selháním elit západních spojenců, basta a hotovo. Únor 1948 a léta bezprostředně následující, zlo, pravda, páchali Češi, ale to byli přece komunisté. Pravý Čech byl v té době opět postižen oním martyriem, kdy "neúprosné kolo dějin" dopadlo na svůj oblíbený cíl. Někteří cizinci, se kterými jsem měl možnost o této záležitosti mluvit se až diví, jak je v naší zemi onen "trpitelský aspekt" rozvinut. Ono se pak nelze divit tomu, že díky výše uvedenému se leckdo skutečně cítí být "malým" a namísto zdravého sebevědomí (jakkoliv je tento termín problematický) nastupuje dobře známá "lokajská morálka".

Vzpomínám si na vyjádření známého českého tenisty Petra Kordy někdy z druhé poloviny devadesátých let, kdy odůvodňoval svůj přesun trvalého bydliště z ČR kamsi do zahraničí (snad Florida, nevím), jednak to byly důvody ryze sportovní (cestování), ale Korda uvedl, že potřebuje kvůli psychické pohodě žít v prostředí, které mu vyhovuje, v prostředí, které jej nesvazuje větami typu, "toho Samprase porazit nemůžeš, víš kolik on má peněz na přípravu?". Jeho rozhodnutí bylo tvrdé, nesmlouvavé, ale z části i pochopitelné (tuším, že v 97 toho Samprase opravdu porazil, byla z toho docela velká sláva a Kordu, jehož leckdo za ona slova odsuzoval, teď mnozí obrazně nosili na ramenou).

Prosím, výše uvedený text nechápejte jako zapřísáhlou kritiku Čechů a češství vůbec. Mám tuto zemi moc rád a jen těžko bych si zvykal žít jinde, ale přijde mi, že největší překážkou pro zdárný zdejší vývoj jsou právě Češi (a teď to nemyslím jen národnostně, ale i občansky) sami se špatnou sebedůvěrou a pocitem "malosti", který se tu pěstuje už léta. Vím, ono se s touto historickou zkušeností není čemu divit.
P.S. Aby nevznikla mýlka, sám sebe pochopitelně z jistých aspektů "malých Čechů" nijak nevyčleňuji.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Virtuální pomníky

CID