Nemáš ňáký drobný...?

To se mi stalo zrovna včera, chystal jsem se ze Smíchovského nádraží právě zanechat matičku Prahu svému neblahému osudu velkoměsta, když tu jsem potkal člověka, na kterém již na první pohled bylo znát co je zač. Tedy, já rozhodně nikoho nesoudím dle oblčení, image atd, ale v tomto případě jsem již tušil, co bude následovat. Ano, následovala obligátní otázka, která uvozuje tento článek. Zašmátral jsem v kapsičkách (mám jich hned několik a občas v nich najdu věci, které jsem již považoval za ztracené) a tomu pánovi daroval 5 korun a padesát haléřů. Vím, není to moc.., ale já nejsem zrovna bohatý student (to asi skoro nikdo). Pán ani moc nepoděkoval a optal se, zda bych nemohl nabídnouti více. Odvětil jsem, že sice více peněz u sebe mám, ale jen v papírových bankovkách a ty se mi zrovna rozdávati nechce. On potřásl hlavou a pak řekl něco ve smyslu, že se mě musí na něco zeptat, jinak by si to vyčítal. Nepříjemný pocit z prodlužování nepříjemného rozhovoru se stal ještě více....nepříjemnějším (za tuto větu by mě češtináři zabili). Pán se nakonec optal, co že by to musel udělat, aby jednu z těch papírových bankovek dostal.
Zajímavé, nikdo se mě ještě na nic takového nikdy nezeptal. Zlá a podlá část mého Já si v duchu vybavila (zatím) imaginární seznam jedinců, jejichž opuštění tohoto světa by se mi jen líbilo, ale tuto myšlenku jsem záhy potlačil. Jen jsem pokrčil rameny a řekl, že pro to, aby dostal papírovou bankovku nemůže udělat asi nic. On se rozpačitě usmál a s mým přáním hezkého dne odešel.
Ten pán nebyl nijak starý, odhaduji to tak na 30 let, nevypadal nemocně, prostě, nabyl jsem dojmu, že kdyby skutečně chtěl, tak si nějaké ty drobné skutečně dokáže vydělat. Vím o mnoho lidech, kteří jsou na tom asi i hůře a dokáží se se situací poprat. Nicméně vůle tomuto pánovi asi nechyběla, měl jsem skutečně nějakou dobu dojem, že pro tu papírovou bankovku by byl schopen udělat takřka cokoliv... A to je špatné, zoufalý člověk je nebezpečný.