John Fowles - Mág

O Johnu Fowlesovi se s oblibou tvrdí, že to byl autor (zemřel v roce 2005), který se pohyboval na (křehké) hranici mezi modernou a postmodernou. Může být, podobné dělení je dobré zejména pro systematizaci přečteného, ale o knize samotné nám to skutečně důležité říci nemůže.

A co že je tím skutečně důležitým?

Že je to po čertech skvělá kniha! :-)

Mága (v originále Magus) začal Fowles psát už v polovině padesátých let, ale do finální podoby (v níž jsem jej četl) ho dostal až v roce 1976. Je to takové Fowlesovo "opus magnum" které čtenářům na relativně velké ploše představuje lehce paranoidní představu světa, ve kterém není nic jisté. I když příběh sám o sobě má celkem slušný spád a tempo, tak v knize není to hlavní (a možná i proto nefungovala filmová verze Mága, kterou jsem - možná bohudík - neviděl). Hlavním je - podle mého názoru - onen neustále přítomný pocit nejistoty a nedůvěry spojený s nutností si domýšlet, co že se to vlastně vůbec děje. Autor vám tu přihazuje stopu směřující k jednomu vyústění, tu stopu směřující ke zcela jinému. Čtenář si tak v hlavě může nezávisle na knize samotné složit obraz toho, co se asi na ostrově Fraxos událo.

Fowles navíc velmi dobře pracuje s jazykem (jak jen mohu z českého překladu posoudit), kniha je prostoupena odkazy na různá umělecká díla a dokáže strhnout i v okamžicích, kdy se autor jaksi rozhodne zvolnit tempo a odchýlí směr vyprávění, nebo se zrovna věnuje popisu okolí.

Interpretovat takové dílo je velmi obtížné, z části i proto, že jednotná interpretace asi ani nemůže existovat (osobně si myslím, že klíčem k jakémusi pochopení je pohádka o princi a kouzelníku).

I když jsem si čtení knihy užil v míře nebývalé (už si ani nevzpomínám, kdy mě naposledy něco tak chytlo a zároveň intelektuálně saturovalo), tak psát teď o ni mi nejde zrovna lehce. Působí to na mě, jako bych se pokoušel někomu představit starého známého a nevěděl odkud (a zda vůbec) začít... Vtělit se však do postavy Nicholase a prožíva s ním všechnu tu iniciaci, hru, terapii (?), či snad jen kratochvíli jednoho boháče, je nadmíru podmanivé a kouzelné.

A od kouzel tu snád mágové jsou, ne? :)

Tak snad aspoň několik pasáží na ukázku z této "božské hry bez Boha":

"V našem věku neukazuje svou ohavnou tvář sex, ale láska."

"Muži milují válku, protože jim umožňuje vypadat důstojně. Protože si představují, že právě díky ní se jim ženy přestanou smát. Za války si muž může ženu redukovat na pouhý objekt. To je jeden z důležitých rozdílů mezi oběma pohlavími. Muži vidí objekty, ženy vztahy mezi objekty...Válka je psychóza vyvolaná neschopností vidět vztahy."