Tvář

V jednom baru - do něhož občas zajdu - si vždy všimnu pozoruhodné sportovní fotografie, která zachycuje naše hokejisty na památných olympijských hrách v japonském Naganu. Tuším, že to je nějaká momentka ze semifinálového klání s Kanadou. Nejsou to však naši hráči, o jejichž tvářích bych chtěl psát. Těsně za naší střídačkou, za plexisklem, které odděluje hráče od diváků, se kamsi dívá postarší tvář jednoho japonského návštěvníka zápasu. Má takový zvláštní výraz ve tváři, snad usměvavý, ale to je těžké poznat. Nemohu si pomoct, ale kdykoliv do toho baru zajdu, tak se na Japonce vždy musím podívat. Docela by mě zajímalo kdo to vlastně byl a jak se mu třeba zápas líbil.

Vím, hlouposti...

Ale člověk se neubrání pomyšlení, že kdyby toto nějakým způsobem zjistil, tak by byl blíže k poznání vesmíru :-). Pozor, tuto větu jsem si vypůjčil z jedné povídky, jež vyšla asi před 15 lety v jedné z Ikarií. Pojednávala mimo jiné o muži, který kdysi na veřejných záchodcích viděl na zemi vzhůru obrácený, ležící magazín..... a po zbytek života mu vrtala hlavou myšlenka jak se ten zatracený časopis jen jmenoval :-).

Tímto oslím můstkem se mohu elegantně dostat k tomu, že k mému velkému smutku bylo vydávání časopisu Ikarie nedávno zastaveno. Časopis na jehož stránkách jsem se už jako malý chlapec vydával na vesmírné cesty po nebezpečných planetách sice na novinových stáncích nenajdeme, ale naštěstí redaktoři založili časopis jiný - XB1, což je název více než výstižný (pokud nepatříte mezi sci-fi poznamenané, tak vězte, že původní časopis se jmenoval podle nejslavnějšího československého sci-fi filmu Ikarie XB1). Tak snad se to hochům podaří udržet minimálně těch dalších 20 let...

Ať žijí Japonci na hokeji! :-)