Bílá stuha (Weisse Band) 2009

Jsou filmy, při nichž máte neodbytný pocit četby knihy. Zjednodušeně by se dalo říci, že takové snímky de facto převádějí literaturu na stříbrné plátno. Platí to o Bílé stuze stejně tak dobře jako třeba o Plechovém bubínku, jen s tím rozdílem, že na počátku Bílé stuhy žádná literární předloha nebyla. 

Režisér Michael Haneke (autor slavné Pianistky) se do svého posledního díla pustil s velkou náruživostí. Kameru zvolil vhodně černobíle, což kvituji jen s nadšením, neboť černobílý obraz ještě umocňuje atmosféru doby, kdy se příběh odehrává. Jedná se o roky 1913 a 1914, tedy krátce před vypuknutím krvavé první světové války. Příběh je umístěn do středně velké německé vesnice, která je na první pohled obydlena poklidnými obyvateli. Běžný chod tamního života naruší až záhadná nehoda místního lékaře. Lékař měl v oblibě projíždět se na svém koni, ale někdo jej o tuto radost připravil pečlivě namotaným drátem (nebo to byl vlasec? Teď nevím..). Nehoda vzbudí ve vesnici velkou pozornost, nicméně ta je záhy odvedena jinam, neboť podobných "nehod" se děje nějak více...

Na film by šlo nahlížet jako na určitou anatomii zla, popřípadě hledání příčin zla v (nejenom) německé společnosti počátku dvacátého století. Režisér Haneke se tak možná snaží přijít tímto svérázným přístupem na příčiny úspěchu nacismu a šíleností, které následovaly během jeho vlády. To je jedna možná interpretace filmu. Ukazuje nám, že v podstatě každý má svoji "13. komnatu" a že za dveřmi našich domovů se ti docela slušní lidé - jak je známe - stávají občas chladnými a bezcitnými bestiemi (takové německé, předválečné Twin Peaks...).

Všechny výše naznačené atributy film nabízí celkem bohatě, danou atmosféru vytváří pozvolna, nenásilně, takže divák může mít pocit, že je sám jedním z obyvatel vesnice.

Bílá stuha je - troufám si říci - vynikající film, který ve Vás bude rezonovat ještě dlouho po závěrečné scéně. Bezesporu jeden z nejlepších evropských filmů posledních několika let.