Pražáci bez domova

Na to, že je v Praze celkem dost bezdomovců jsme si možná už tak trochu zvykli. Oni jsou pochopitelně i jinde, ale vzhledem k silnému "magnetu" matičky Prahy se mnoho z nich časem do této metropole dostane. Někteří nemají skoro žádné doklady a žijí ve svém polosvětě, který je ostentativně ignorován velkou částí zbytku populace.

Ostatně co také jiného čekat od lidí, z nichž někteří mají škodolibou radost z utopených lidí ve Středozemním moři a z těch, kteří si zarputile myslí, že bezdomovci si za svoji trudnou situaci mohou sami, protože jsou prostě a jednoduše...příliš líní.

Ano, já to někdy chápu. Cítit s jinými lidmi může být bráno také jako slabost. Nemělo by to ale zároveň vypínat mozek. Je totiž veřejným tajemstvím, že cca polovina pražských bezdomovců (přesnější údaje jsou bohužel vzhledem k cílové skupině a její charakteristice dost nemožné získat) jsou lidé trpící nějakou závažnou duševní chorobou (psychózou). Pokud jste někdy Prahu navštívili, tak jste je možná také potkali. Podivné postavy, které si pro sebe cosi mumlají (někdy docela nahlas), odporně páchnou a celkově jsou absolutně mimo "normální" společnost. Okolí takové lidi většinou tiše ignoruje (a myslí si své), jindy je okřikne a pohrozí násilím.

Ono je to dost těžké... Takový člověk (říkejme mu třeba Emil) obvykle nemá podporu prakticky od nikoho, propádá sítem zdravotních i sociálních služeb a nezbývá mu nic moc jiného, než si tiše žít (spíše přežívat) tam někde v koutku. Emil si nikdy nedojde k lékaři, jednak nemá na svoji nemoc náhled, ale hlavně jej něco podobného ani nenapadné. Proč taky? S velkou pravděpodobností se třeba i dostane do psychiatrické nemocnice (dříve nazvané "léčebna"), ale tam je záhy po několika dnech propuštěn s léky na další 3 dny (které si beztak nevezme...) a vydá se zpět do svého světa. I kdyby nakrásno začal s nějakými lékaři a spol. spolupracovat, tak pro některé z nich by nebyl zrovna lukrativním klientem (a to ještě musíme vzít v potaz, že by s ním někdo vyřídil takovou drobnost jménem zdravotní pojištění) a koneckonců přítomnost takové osoby v čekárně...

Kdepak, stigma bezdomovce je něco, přes co se jen málokdo dokáže přenést. Vidět v Emilovi lidskou bytost je někdy strašně těžké.

Ale i Emil má své prožívání, své city, touhy, přání,... Jeho nemoc je těžké řešit v situaci života bez domova, v situaci, kdy je stejně každý den vystaven obrovské nejistotě a stresu.

Současná lékařská věda používá někdy pro lepší představu model "stress x vulnerability" (obrázek níže).

Každý máme v sobě v zásadě nějakou odolnost vůči stresu, která je ale člověk od člověka dost různá. Někoho rozsype nepodařená zkouška na VŠ, jiného až děsivý válečný konflikt v jeho blízkosti. V takové situaci dle této teorie (která spatřila světlo světa z letech sedmdesátých) nastává ideální podhoubí pro psychózy. Představme si modelového Emila, člověka pocházejícího z patologického rodinného prostředí, jedince plného úzkostí a ne zrovna dobře vybaveného pro tento svět. Emil je prakticky pořád v úzkosti ze selhání, ve stresu, který se bez bydliště jen násobí.

Upřímně, kdo z nás by prošel epizodou života na ulici zcela bez újmy?

Ono je strašně těžké někoho odsuzovat bez vnímání širších souvislostí. Není to trochu i alibismus? Vidět chybu vždy v jedinci a nedívat se na okolnosti jeho stavu? Ne každý má totiž to štěstí, že jeho zvýšenou vulnerabilitu mu pomáhá okolí zvládat. Jsou lidé, kteří nikoho nemají, žijí kolem nás a i když na to někdy skutečně nevypadají, potřebují pomoc.

A pomyslně sundavám svůj klobouk před těmi z většinové společnosti, kteří s výše uvedeným bojují.