Fotbal = kopaná v zimě

Včera jsem navštívil s kamarádem fotbalové utkání Slavia - Budějovice (2:0). Zápas nebyl špatný, ale mrazivé venkovní prostředí do ochozů přilákalo pouhých 2000 diváků, což na stadion Strahov je velice málo. Já - drkotajíc zuby - jsem utkání bedlivě sledoval a nemohl jsem si nepovšimnout mladíka s amplionem v ruce, který stál před "kotlem" domácích (tedy Slavie) a vykřikoval do amplionu různá hesla, která zbylí fanoušci opakovali (ano, došlo i na známé "smrk Spartě":-)). Ten mladík, ale pochopitelně stál čelem k hledišti a zády ke hřišti, takže ze zápasu toho asi moc neměl. Hlavou mi vrtala otázka: dělá to proto, že se v podstatě obětuje pro klub a pro atmosféru zápasu tím, že o vlastní sledování zápasu přijde nebo jej fotbal jako takový vůbec nezajímá a on si pouze užívá to, jak celou skupinu fanoušků vede? Odpověď na to neznám. Pokud by se potvrdil první případ, tak je ten člověk hodný obdivu, ale pokud by se potvrdil případ druhý, tak ...by v mých očích trochu poklesl.

V souvislosti s touto zkušeností mi začala v hlavě hryzat další myšlenka. Tou myšlenkou je jakási pomyslná hranice mezi hrdinstvím a ubohostí. Někdy se v životě přihodí klíčové, zlomové okamžiky, ve kterých člověk musí nějak reagovat (i nečinnost je vlastně někdy reakce). Buď se zachová kladně nebo záporně. Není žádné střední cesty. Když uvidíte před sebou ležet na zemi člověka můžete k němu přiběhnout a zavolat pomoc (budete pak hrdinou - hrdinkou -) nebo jej necháte být a někdo jiný vás může považovat za necitu. Není jiné volby. To je věc, která mě děsí. Společnost rozdělena na hrdiny a "ty druhé"...