Je hezké, když se svět točí kolem vás...

Ano, to jistě, ale jen do určité míry. Všeho moc totiž škodí a člověk si na podobné eskapády života zvykne až příliš jednoduše. Dnes ráno, když jsem jel přeplněným autobuse do práce jsem zaujal dosti nevýhodné místo daleko od dveří, což se ukázalo jako čin vskutku neprozřetelný, neboť jsem narozdíl od lidí, kteří stáli přede mnou vystupoval z autobusu dříve než oni. Několik vteřin před příjezdem na zastávku jsem provokativně pozvedl svůj učitelský baťůžek a usmál se na lidi kolem mne. Lidé byli zjevně znepokojeni, protože oni i velká část jejich zavazadel musela postupně z autobusu vycouvat a pustit moji maličkost ven, což ovšem narazilo ještě na odpor jedinců, kteří se tísnili namačkáni na samotné dveře. Pěkný zmatek. Na zastávce jsem vystupoval v podstatě jen já, takže celé tyto komplikované manévry (které by si jistě nezadaly se spartakiádním cvičením) se děly jen kvůli mé osobě. Možná to zní trochu sobecky, ale docela mi to vylepšilo ranní náladu :-).

Ve škole jsem pak uzavíral klasifikaci. S pocitem rovnosti samotnému Bohu jsem si vychutnával vypisování malinkatých číslíček do příslušných kolonek, počítal aritmetické průměry a narychlo pročítal referáty, které mi i ti poslední jedinci poslali do mailové schránky, či v letu vtiskli při mém příchodu do školních bran. Pocit důležitosti výjimečnosti ještě stoupl. Raději bych si na něj ale neměl zvykat..., život leckdy přichystává dosti drsné pády..