Nádraží

Jsou místa, na kterých se někdy doslova zastaví čas. Dnes jsem na Smíchovské nádraží v Praze dorazil o několik minutek dříve než obvykle a chvíli - postávaje v hale - se nudil studováním multi-government policy. Pak jsem raději svoji pozornost přesenul na obří nástěnnou "malbu" (možná fresku), kterou jistě znáte. Z dnešhího hlediska je velmi úsměvná. Spadá do skupiny tzv. "socialistického realismu" a mně - jak se přiznávám - se vždy dost líbila.

V první řadě je totiž velká. Co velká, přímo obrovská. Těch postav.... Všechny něco dělají. Voják pohraniční stráže hlídá s flintou zemi před příchodem imperialistů. Po své levici má milicionáře a dále tam je dělný lid, který vesele hopsá a pracuje s pracující inteligencí. Krása. Vše je tam hezky nalinkované, přesné. Nikdo se nefláká (ani nestuduje multi-government policy) a každý jasně ví, jaká je jeho (její) úloha ve společnosti.

Nepředstavujeme si takhle nějak ráj? Možná ano, byť tento "ráj" měl docela patrné pekelné růžky :-).

Velkou výhodou dnešní návštěvy nádraží - krom té soc. realism asi fresky - byl i dárek k jízdence ČD - včerejší noviny MF. Jezdit vlakem rozhodně nuda není. Pohled z okénka se dá okořenit i příjemnou nu-jazzovou hudbou (ukázka dole). O německém hudebním projektu Nekta jsem slyšel poprvé někdy v listopadu, ale moc jsem tu desku (jmenuje se Storybook) neposlouchal. Až teď a - vy kdož nu-jazz rádi máte - vězte, že to stojí za to.

Jen s tím socialisticky realistickým obrazem to nejde moc dohromady.