Co nám dává žánr fantasy?

Ten nadpis může být trochu zavádějící. Správně by snad mělo být, "co mně dává fantasy?", nicméně předpokládejme, že má zkušenost není ryze individuální :).

Když se tak ohlédnu zpět, tak pokud nepočítám zkušenosti s tradičními českými (respektive někdy spíše německými, či snad dokonce původně prastaře indoevropskými) pohádkami, tak má první zkušenost s fantasy pochází z roku 1990. Tehdy jsem se dostal v jednom "pojízdném knihkupectví" k v igelitu zabaleném svazku, který se jmenoval "Dračí doupě". Modří asi už vědí, jednalo se o historicky první českou stolní RPG, tedy hru na hrdiny. Věc v západním světě poměrně běžnou, i když z velké části zasahující zejména prapodivnou komunitu, které se později začalo říkat "geekové". Dodnes si pamatuji to vzrušení, když jsem v kůži mladého hraničáře Jarika procházel tajemným podzemím. U této hry jsem v podstatě až do puberty strávil mnoho a mnoho hodin, které snad možná šly využít lépe, nicméně na druhou stranu to byla pro mě velká zábava a snad mi i trochu pomohla rozvinout představivost, imaginaci, apod. Jednoduše řečeno, svět fantasy byl tehdy pro velkým lákadlem a doslova jsem hltal vše, co jej obsahovalo.

Nedlouho poté jsem v kině shlédl film Barbar Conan (a docela mě překvapilo, že duchovní otec Conana - Howard - dokázal psát i tak poutavé nežánrové věci, jako byla například povídka Dračí sémě) a zjistil, že nemusí být fantasy jako fantasy, že některá je spíše pohádkovějšího charakteru, jiná drsnějí, více "heroic", apod. Někdy v první polovině devadesátých let jsem odebíral časopis Dech draka, tu a tam Ikarii, dnes doslova legendární Šavlozubou veverku (kdo si na ten skvělý fanmag pamatuje?), nově nastoupivši časopis Nemesis (který se s Dechem draka moc nemusel, pamatuji se, že mu tam přezdívali "vzdechy draka") a pochopitelně také komplet Tolkiena a jeho Středozem, což jsem tehdy snad považoval za nejlepší knihy vůbec.

Jenže člověk se obvykle mění, prochází vývojem. Časem mi ta klasická fantasy prostě a jednoduše lezla krkem. Ze žánru, který zasahoval skutečně jen malý výsek populace naší země se po čase stala skoro masová záležitost. Navíc s postupujícím věkem jsem, jak doufám, začal být trochu více kritičtější a ten černobílý pohled fantasy na své postavy mě dost iritoval. V současnosti si pochopitelně Tolkiena pořád vážím, ale už to není obdivný a nekritický pohled. Ono "tradiční" pojetí fantasy mi přijde příliš klišoidní (i když vinit Tolkiena z klišé je asi takové, jako vinit z klišé film Casablanca), předvídatelné a navzdory veškerému jazykovému bohatství a v podstatě komplexímu světu až přespříliš idealistické (překvapivě :)). Tolkien de facto definoval žánr fantasy na mnoho let. Motivace postav mi však s pozdějším věkem přišly příliš naivní, jejich jednání patetické,.... zkrátka a dobře, na fantasy jsem zanevřel.

Určitou jiskřičkou pro mě byl příchod knižní série "Píseň ledu a ohně" z pera autora George Martina, ke které jsem přistupoval zprvu nedůvěřivě, ale tato má nedůvěra byla záhy prolomena. Konečně jsem po letech nalezl fantasy knihu (respektive knihy) bez obav, že bych se v textu pozastavoval nad některými - z mého úhlu pohledu - prapodivnostmi. "Trůny" - jak knihám asi nejenom já přezdívám - se čtou velmi dobře a dovoluji čtenáři nahlédnout do prokresleného světa falešné morálky, politických intrik, do světa kde sice existují tradiční fantasy atributy, jako je magie a draci, nicméně ty jsou v knize spíše jen pro dotváření celkové atmosféry, neboť její gró se nachází jinde. Výsledkem je podle mého názoru docela paradox spočívající v tom, že navzdory tomu, že se jedná o fantasy titul, tak nám v některých ohledech může o fungování v podstatě feudální společnosti říci více než leckterý historický román.

Na fantasy jsem tak zcela nezanevřel (i takovou Šavlozubou veverku bych si rád přečetl, dá se najít na webu), jen jsem prošel nějakým vývojem, který je do určité míry logický a přirozený. Vždy když vidím (slyším, čtu) o takřka generaci mladší jedince, kteří tvrdí, že Tolkien je nejlepší spisovatel všech dob, či že Star Wars jsou nejlepším filmem, který kdy viděli, tak se jen tak v duchu pousměju a představím si, zda budou něco podobného tvrdit i za deset let. Co já vím, možná ano, ale já bych si spíše tipl, že ne.

A kdybych se měl vrátit k původní otázce v nadpisu, tak mě napadá tato odpověď - dal kouzelný sen, romantické dobrodružství, ze kterého i když se člověk probudí, tak mu dává dávně sentimentální dojem čarovného dětství a dospívání.

Snad to není málo.