V oblasti mezi Mukačevem a Luhaňskem

Po pádu Železné opony měl nastat "konec dějin". Lidstvo mělo směřovat k humanitě (jako už tolikrát předtím), ke vzájemné integraci a kooperaci. Na chvíli to tak skutečně vypadalo. Jistě, byly války, ale ty byly daleko...
Tak si někdy říkám, kde se pořád v lidech bere ten bezbřehý optimismus. Třeba je to určitá nezbytná látka, která nám zabraňuje zapadnout až po kotníky do toho bahna nihilismu a pesimismu. Třeba všichni rádi doufáme a představujeme si, že budoucnost bude tak krásná, jako je třeba v seriálu Star Trek.
Paradoxní, sám se leckdy považuji za optimistu, ale léčím se.

Když si zpětně v hlavě prohlédnu souhrn událostí, které vedly až k současné eskalaci napětí na Ukrajině, tak mě napadne to, co už tolikrát předtím. Vše začíná tak nevinně. Nevinně začínal v mých vzpomínkách i listopad 89. Kdo by si to ale v době krátce po listopadu 89 - v době, kdy se rozpadával SSSR - pomyslel, že 25 let později se tu bude znovu řešit napětí východ x západ. Trochu ironicky vzpomínám na jednu starší počítačovou hru ze série Command Conquer, kde ruská strana tvrdí, že veškerá předstíraná slabost jejich režimu je jen zástěrkou, aby západ zemi podcenil. Tehdy mi to přišlo jako úsměvná fabulace.

Ale na tom, že hromadně umírají lidé nic úsměvného není. Bohužel často umírají právě ti lidé, kvůli kterým se ony války údajně vedou (ochránit své občany, sjednotit svůj lid...). Ptal se vůbec toho "lidu" někdo na jeho názor? Vida, jak naivní otázka, zdá se, že stále nejsem zcela vyléčený naivní optimista. V této souvislosti si občas vzpomenu na známou knihu Remarqua "Na západní frontě klid". Dovolím si citovat jednu svoji oblíbenou pasáž:

Jak vlastně válka vůbec vzniká? "Většinou tak, že jedna země druhou těžce urazí," odpovídá Albert poněkud profesorálně. Ale Tjaden dělá, jako by měl dlouhé vedení: "Jedna země? To mi nejde na rozum. Kopec v Německu přece nemůže urazit kopec ve Francii? Nebo nějaká řeka nebo les nebo žitné pole?" Jseš opravdu takový pitomec," vrčí Kropp, "nebo to na nás jen hraješ? Tak jsem to přece nemyslel. Jeden národ urazí druhý -" "V tom případě tady nemám co pohledávat," odpovídá Tjaden, "Já se necítím uražený."

Kdo se tedy cítí na Ukrajině uražený?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Virtuální pomníky

CID