Bande à part (Banda pro sebe) 1964

Francouzský režisér Jean-Luc Godard, který se u tohoto filmu podepsal i pod scénář, je považován za duchovního otce filmové "nové vlny" (která ve své specifické podobě filmově proslavila i Československo), filmového stylu vymezujícího se vůči hollywodskému pojetí. Jedním z typických zástupců tohoto žánru je slavný snímek "Banda pro sebe".

Ve filmu jako takovém se toho zase až tak moc neděje. Pokud k němu budeme přistupovat jako k řadové "krimi" (což má koneckonců i vzáhlaví na ČSFD), tak budeme asi zklamáni. Jakási pseudokriminální zápletka tu sice je přítomna, ale ani zdaleka netvoří kostru filmu. Ta totiž sestává z několika scének, které se dost diametrálně odlišují svoji atmosférou, žánrovým zacílením, apod. Celé je to podáno velmi hravě, nápaditě. Z plejády drobných subzápletek vyniká zejména "minuta ticha", slavný běh Louvrem (který je poté citován ve filmu Snílci) a legendární taneční scéna (foto výše).

Někomu celý film může přijít jako bohapustá nuda a zmatená režisérovo tápání, nicméně "Banda" je jedním z těch snímků, které se nesledují kvůli nečekanému rozuzlení, trikovým efektům, apod., ale kvůli filmovému kumštu jako takovému. Snímek je tak trochu i zrcadlem své doby, doby plné nejistoty, snad i útěků od problémů, apod.

Dobré by asi bylo se zmínit i o hercích, z nichž skutečně relevantní je jen titulní trio - Sami Frey, Claude Brasseur a zejména Anna Karina (tehdejší manželka Godarda).

Mně osobně se film moc líbil, skvěle se mi trefil do nálady a dokázal jsem se bavit nad režisérovými šprými, dlouhými záběry, Shakespearem, i komentářem na pozadí.

Být, či nebýt na Tvých ňadrech, to jest, oč tu běží.