Bioshock Infinite (2013

Bioshock je na poli virtuální zábavy už notně zavedenou značkou (byť s předchozími díly zkušenosti nemám). V neoficiální "třetí části" se tvůrci (Ken Levine a spol. z Irrational Games) rozhodli opustit podmořský svět a vyrazit na cestu vzhůru... až do oblak.

Skutečně, Bioshock Infinite (dále jen BI) se odehrává v prazvláštním městě, které pluje oblohou. Píše se rok 1912 a v tomto steampunkovém univerzu lehce promíchaném s populárními "verneovkami" se můžeme vtělit do postavy Bookera DeWitta, který dostává v oblačném městě Columbia zvláštní úkol - najít dívku jménem Elizabeth a přivést ji do New Yorku.

Atmosféru hry celkem slušně představuje následující televizní spot.

Co BI odlišuje od tuctových akčních stříleček je bezesporu vynikající atmosféra, na které je přímo vidět, jak si tvůrci vyhráli s každičkým detailem této hry, architekturou města počínaje (s mnoha odkazy na popkulturu, či na historii) a schopnostmi postav konče. Na obrázku níže kupříkladu Elizabeth drží v ruce knihu o kvantové mechanice, což je - jak si troufám tvrdit - zrovna publikace, která v roce 1912 ještě neexistovala. Je to nechtěné faux pas tvůrců hry? Ale kdeže... I taková nuance má ve hře své opodstatnění a je náležitě vysvětlena. A podobných "maličkostí" lze najít daleko více...

Hned v úvodu hry má Booker možnost poslechnout si zpěv místního populárního kvarteta, ta skladba co zpívají jistě není neznámá, jedná se o slavný song od Beach Boys z šedesátých let....

A i význam těch včeliček vzadu dojde svého pochopení (s návštěvou továrny pana Finka). Hra je prostě a jednoduše ukázkou komplexně fungujícího světa, kde si tvůrci museli dát práci s každou maličkostí i s vědomím toho, že většinu věcí stejně drtivá většina hráčů ani neodhalí. Tomu říkám zaujetí pro svoji práci. Právě ale ony maličkosti vytvářejí pozoruhodný svět, do kterého je tak jednoduché se ponořit a prožívat příběhy jeho obyvatel.

Columbia je svět, který na oko vypadá jako krásné místo, kde by každý jistě chtěl trávit svoji dovolenou, pod povrchem ale poměrně hlučně bublají potlačované problémy. Columbia je totiž jakousi hodně zcestnou verzí amerického patriotismu počátku 20. století (viz obrázek výše), ve hře je několik odkazů na masakr u Wounded Knee, či na povstání čínských boxerů. A opět platí to, že čím více člověk o pobných událostech ví, tím lépe se mu to pak hraje i u BI. Svět Columbie je světem neskrývaného rasismu (hned v úvodu hry je hráč svědkem dost nepříjemného lynčování, díky kterému se odhalí identita hlavní postavy Bookera a..... to bych už vyzrazoval příliš) a šovinismu, což má pochopitelně za následek i existenci jistého "hnutí odporu", které se zde jmenuje "Vox Populi". To by snad mohlo svádět k přílišnému zjednodušení světa a víře v ty "hodné utlačované" a "zlé utlačitele", ale tak jednoduché to rozhodně není. Vox Populi se ve své fanatické zaslepenosti vládnoucím elitám Columbie minimálně vyrovnají... A uprostřed toho všeho je Booker s Elizabeth, což je dost zajímavá dvojice, na jejíž kooperaci je založeno několik zajímavých momentů hry.

Tvůrce Ken Levine Elizabeth popsal jako "geeka z roku 1912", což je velmi příhodné, umí otevírat zamčené dveře, během bitvy se sice krčí vždy někde vzadu, nicméně v těžkých momentech může Bookerovi přihodit nějakou tu munici nebo lahvičku se solí (jež slouží k použití vigorů - zvláštních schopností, které pomohou často vyřešit i nejeden zapeklitý moment). Elizabeth jako postava také navíc projde poměrně zajímavým vývojem, z počátku od Bookera utíká, protože ten ke svému plnění úkolu používá zabíjení, nicméně ke konci... A koneckonců na vzájemné interakci obou postav (Bookera i Elizabeth) je postavena podstatná část příběhu. Příběhu, který je velmi zajímavý a v poslední hodině (z přibližně 11 hodinové herní doby) provede pozoruhodný (jak se anglicky krásně říká) "mindfuck". Samotný konec je pak kapitolou samou pro sebe.

BI rozhodně není tuctovou hrou, která by sloužila pro chvilkové odreagování, jedná se o komplexní pohlcující svět se zajímavými herními mechanismy a ještě zajímavějšími postavami.

Takto by šlo psát dále a dále, nicméně hry jsou zejména od toho, aby se hrály a já si troufám tvrdit, že BI za nějakých těch 11 hodin stráveného času bezesporu stojí.