Styl

Styl je náboženstvím dnešní doby (minimálně pro mnohé). Někdy mám až pocit, jakobychom se tím vraceli do dob antiky, či renesance, kdy styl byl snad více než smysl. "Nevadí mi, že zemřu, jen to musí být efektní, stylové, takové, aby o tom bylo možno psát básně,...." Tedy žádná smrt typu - pád z koně, udušení se rohlíkem, apod., ale heroická smrt odporu proti přesile, smrt po vykonání velkého činu. Ano, docela hezky se to poslouchá i dnes, co? Určitě by nikdo z nás nechtěl zemřít pádem v koupelně. Jenomže styl nelze zase až tak přeceňovat.

I v umění nacházíte mnoho kulturních výraziv, která si z velké části zakládají jen na stylu - a to bohužel často jen na stylu momentálním, neboť i styl sám o sobě podléhá době. Většina zpěvaků pak tedy chodí "nějak" učesána (či naopak neučesaná, neboť i pověstné vrabčí hnízdo je vlastně také takový styl) a nějak se tváří (to dle toho, zda je zrovna v módě optimism, či pesimism).

Až mě někdy zaráží, jak i dnes na styl dáme (a přitom se často vysmíváme jiným). Mnohé záležitosti se dokonce snaží být anti-stylové (vzhledem k módnímu trendu), ale paradoxně samy zakládají další styl. Je smutné, když u kulturních subjektů, či i u běžných lidí nenaleznete nic jiného než jen styl, a to bohužel někdy i styl značně ubohý - tak vzdálený antickým ideálům - viz např. Topolánkův zvednutý prostředníček, či Mackova facka.

Je naše společnost skutečně o tolik lepší než ta antická, která v cirku křičela "smrt"?

P. S. Obrázek dole je z alba skupiny The Dresden Dolls - jednoho z mála kulturních příkladů, kdy styl zcela nepřesahuje smysl a obsah díla, nýbrž jej vhodně doplňuje a obohacuje.