Již 66 let je tomu...

Již 66 let je tomu, co se fotbalové Slavii podařilo obhájit mistrovský titul v českém fotbale. Doba se mění, název naší top soutěže rovněž (a koneckonců i název sešívaného klubu), ale titul je stále stejně hodnotný.

Tehdy před těmi lety hrávala Slavia velmi kvalitní fotbal. V sezoně 1942-1943 dokázali rozprášit tehdejší Bohemians 11:1. V sestavě tehdy zářili borci jmen zvučných, a to Kopecký, Bradáč a slavný Bican. Radost z úspěchu však nutně musel kalit fakt reality druhé světové války a s tím související nedostatek všeho možného.

Podobného neduchu jsme dnes díkybohu prosti, a proto si všichni fanoušci fotbalové Slavie mohou úspěch užít plnými doušky.

Jaká je kontinuita dnešní Slavie s tou z dob socialismu, protektorátu, první republiky, či ještě starého C. a K. mocnářství? Názvy soutěží se měnily, pravidla doznala jistých změn (například to o střídání hráčů), hráči z nejstarší generace jsou již všichni mrtvi. Přesto však stále "cosi" zůstává. Jakási nehmotná podstata. Duše týmu.

Vzpomínám si na jednu fantasy knihu T. Pratchetta (s názvem "Pátý elefant"), ve které je představen trpasličí národ, jehož atributem a odznakem moci je prastarý kus tvrdého chleba jakéhosi "otce zakladatele". Ten chléb již samozřejmě nebyl tím původním chlebem, byl po letech upravován, ošetřován, a to tak, že z původní podstaty již nezbylo zhola nic. Přesto však je to stále "ten původní chléb".

Podobně to máte např. i s historickými památkami. Mnohé hrady skutečně nejsou de facto ze středověku, zdivo je opraveno, jsou tam nové kameny, štuky jsou nové. Reálné stáří je prostě jiné. Důležitý je ale jakási "duše" (vím, je to asi nepřesný termín), která i v těch nových věcech přežívá.

A koneckonců, když jsme u toho, tak i samotné lidské tělo se neustále obnovuje, vlasy vypadávají a rostou nové (většinou :-)), kůže se regeneruje,... Přesto jsme stále týmž člověkem.

Vida, kam jednoho přivede úvaha původně fotbalová :-).