Bratrstvo (2019)

Ruské, potažmo sovětské, válečné filmy se zpravidla vyznačují velkým pathosem a neskrývanou oslavou hrdinství. Ve výsledku tak realistický konflikt - podle mého názoru - připomínají jen rámcově. O ruském snímku Bratrstvo z loňského roku to ale naštěstí neplatí. Scénář Pavla a Alexandra Lungina cílí na konec sovětské intervence v Afghánistánu a s trochou nadsázky lze asi říci, že to, co Četa Olivera Stonea znamenala pro filmové zpracování vietnamské války v USA, by Bratrstvo mohlo znamenat pro dnešní Rusko. Snad, možná, kdyby...

Snímek sklidil na tamní scéně ohlasy pozitivní, ale i negativní. Státní duma jej prohlásila za "nevlastenecký" a obecně oficiální kruhy s ním měly docela problém. Příčinou je podle mě to, že kritické hodnocení vlastní minulosti se v současném Rusku teď moc nemusí, i když to je podle mě pro každou společnost věc nadmíru důležitá. Inu, co se dá dělat.

Film to není dokonalý, spíše než jednolitý příběh jeho tok obrázků připomíná mozaiku osudů. Sovětští vojáci tu bojují v konfliktu, o kterém netuší (podobně jako Američané 20 let před nimi ve Vietnamu) proč se vůbec vede. O vlasteneckém zápalu v boji v poslední fázi války už nemůže být ani řeč. Vojáci se tak spíše koncentrují na to, "něco si přivést domů", takže je více zajímají různá sterea, rozprodej armádní výbavy, apod. Informačními kanály se k vojákům také dostávají zprávy z domova, z nichž jasně plyně, že "doma to taky moc nefunguje" a po návratu z fronty se asi budou řešit trochu jiné problémy. Do toho ti otravní mudžahedíny s moderními zbraněmi, kteří se furt nechtěji navzdory velkým ztrátám vzdát...

Dost se mi líbilo, že snímek ukazuje odvrácenou tvář války. Nepřidává trapné romantické scény, ale tíseň, depresi a fůru nepřehledného terénu v zemi, která je válečným polem už po několik staletí.