Čekaní na "zlatý věk"

Už když jsem byl malý, tak si pamatuji, jak se říkávalo, "jo, to bylo tenkrát, to byly krásné časy, dobrá doba, ale dnes....". Tím tenkrát se v realitě ČSSR myslelo (pravděpodobně) krátké období tzv. "první republiky". Byl to zlatý věk.

Podobné "tenkrát" se ale objevuje často i dnes, kdy si pod ním mnoho lidí zase představí období let - dejme tomu - 1956-1989 (na první polovinu padesátých let vzpomíná s láskou snad jen málokdo). Další "zlatý věk", o jehož přínosu v podobě dostatku práce a sociálních jistot přece nelze pochybovat, zato dnes....

Takové úvahy lze pochopitelně celkem jednoduše šmahem odmítnout, nicméně je nutné připustit, že na některých reálných základech skutečně stojí. Čas a vlastní subjektivní vzpomínky (často selektivní) však působí mocně a málokdo z obhájců svých "zlatých věků" si připustí, že první československá republika zdědila po rozpadající se monarchii mnoho neřešených problémů, byla plná antistátních politických stran a měla takřka na každé pídi své hranice nepřátele. Je dobré si připomenout i hladové bouře roku 1919, oněch asi jen 65% Čechoslováků v zemi (v době, kdy nacionalismu pšenka celkem kvetla), pracovní sobotu, a zhruba 90 korun mzdy za týden u většiny pomocných dělníků (což s cenami v první polovině třicátých let nebylo zrovna jednoduché) a na škodu není ani si připomenout příchod krize a s ní i obří nezaměstnanost (rok 1932 - přes milion osob, což je jen odhad, neboť oficiálně byla přihlášena jen asi polovina). Jistě, první republika byla důležitým obdobím vývoje této země, dodala mnoha lidem víru v ideály demokracie, svobody a nesmazatelně se v mnoha ohledech zapsala pozitivně do dějin, nicméně mnoho lidí při hovorech o "zlatém věku", na výše uvedené, spíše negativní věci, zapomíná. Vyvstává tak představa doby jako z bájné éry Karla IV., doby, kdy vládne moudrý vládce a lid je po všech stránkách spokojen.

Taková představa je ale pochopitelně iluzorní.

Nejinak je tomu ale i s představou "zlatého věku" ČSSR (respektive poúnorového Československa), ani zde nelze nevidět jisté pozoruhodné aspekty, nicméně stačí se začíst do kiny E. Táborského "Communism in Czechoslovakia, 1948 - 1960", kde se například píše (a dovolím si svůj překlad, neboť kniha v češtině nikdy nevyšla):

"Neustálé reklamace poukazující na nespočetné a často šokující příklady bídné kvality, neslýchané v předválečných dnech, nenechávají nikoho na pochybách, že zboží v maloobchodě v komunistickém Československu je často výrazně nižší kvality v porovnání s podobnými předválečnými výrobky. Co to znamená pro skutečné životní náklady je zřejmé: stojí-li uvedený oblek či šaty dvakrát tolik co před válkou, ale opotřebuje se dvakrát tak rychle, jeho cena je ve skutečnosti čtyřnásobná."

Zajímavé je podívat se i na úroveň služeb, například údržba a opravy, všechny ty čistírny, prádelny, apod... Nespokojenost s tímto stavem pronikla tu a tam i do denního tisku, takže například v Československém zpravodaji z 20. listopadu 1958 můžeme číst, že drobná závada na psacím stroji byla opravena až za tři měsíce po odeslání neuvěřitelných 18 upomínek! V Nymburku zase trvalo více než půl roku čištění oblečení jednomu továrnímu zaměstnanci. Takto můžeme pokračovat dále (například citelné zvýšení absence zdvořilosti při jednání se zákazníky, apod.). Vskutku, "zlatý věk" na první pohled...

"Zlatý věk" je tu povýšen na úroveň křesťanského ráje, na úroveň šťastné doby, kdy se vše daří a žije se bez problémů. Taková doba ale pochopitelně nikdy nenastala a troufám si tvrdit, že ani nikdy nenastane. Mnoho lidí jejím hledáním a obranou sleduje kontrast mezi současnou situací (tím kde žijí, tady a nyní) něčím, co zažili buď celkem dávno, či o tom jen slyšeli z vyprávění. Dokáži se živě představit, že přenést ony osoby zpět do výše zmiňovaných časů by znamenalo velkou deziluzi, on se koneckonců prý i ten protektorátní dělník neměl zcela tak špatně, že... (slušné peníze, polévka povinně "zdarma" a tu a tam i nějaká dosud prakticky nevídaná rekreace).

A snad je tomu i tak, že mnoho lidí by bylo nespokojených vždy a všude, snad je tomu tak, že někteří z nich hledají příčiny svého vlastního neúspěchu primárně vždy v okolních faktorech a kritikou současných poměrů a adorací "zlatých věků" zastírají jen vlastní selhávání.