Gallipoli (1981)

Filmy australského režiséra Petera Weira mám velmi rád. Těžko říci proč, ale už od svého prvního filmového okénka jsem se doslova zamiloval do jeho osobitého způsobu vyprávění "pohyblivých obrázků".

Bitva u Gallipoli, zhruba jednoroční agónie vzájemného soupeření britských, francouzských a australsko-novozélandských sil s tureckými vojsky, které vrcholí nesmyslným krvavým masakrem, je dodnes v Austrálii i na Novém Zélandu vnímána jako otřesná událost, kterou si tamní obyvatelé stále připomínají. Výročí bitvy (25. 4.) má dokonce v těchto státech své označení - Anzac Day.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo pokusí převést tyto neblahé události (jež třeba tehdy vedly k demisi W. Churchila) na filmové plátno. Stalo se tak roku 1981 a nutno dodat, že pan Weir se své role zhostil nad míru dobře. Příběh je nám představen na dvou mladých mužích, kteří reprezentují odlišné póly tehdejších mladých rekrutů. Archy Hamilton (Mark Lee) je mladý a talentovaný sprinter (stovku má za 9,40) s vlasteneckými ideály, za něž je ochoten položit život, Frank Dunne (Mel Gibson) je rovněž mladý a rovněž talentovaný sprinter (s podobným časem), o jehož věrnosti britské koruně by však šlo úspěšně pochybovat, přesto se tito lidé stanou blízkými přáteli.

Samotný pobyt v zákopech patří (vzhledem k minutáži snímku) mezi tu kratší část (cca 40 minut), předchozí zhruba hodina je věnována vykreslení charakterů hlavních postav a celkové atmosféry. Film osciluje mezi zobrazením upřímného vlastenectví australských mladých mužů, kteří se dobrovolně v dobré víře hlási na tureckou frontu a nutnou deziluzí, se kterou se později potkávají, ať už se jedná o pohrdavý postoj britských důstojníků, či o nesmyslné rozkazy, jež ústí do pověstných "mlýnků na maso". Velmi zajímavou scénou je moment, kdy se oba hlavní hrdinové na poušti v Austrálii setkají s jakýmsi "cowboyem", který se nikdy nedostal dále než do sousední vesnice a který vůbec neví, že ve světě vůbec nějaká válka (jedná se pochopitelně o 1. světovou) probíhá a vůbec nechápe, proč mají australští hoši jet bojovat do Turecka proti Němcům. Absurdnost par excellence.

Toto bravurní Weirovo dílo lze doporučit: a) lidem, kteří mají rádi válečné filmy b) lidem, kteří rádi běhají, neboť běh má ve snímku velmi podstatnou roli c) lidem, kteří mají rádi francouzského skladatele J. M. Jarreho, neboť jeho skladba Oxygen se několikrát ve filmu objeví.

A jelikož splňuji všechny výše uvedené kategorie, tak mi nezbývá nic jiného, než film s upřímným srdcem pochválit.

P. S. A zapomenout by se nemělo ani na starý a skvělý český dabing s Kaiserem a Dlouhým v hlavních úlohách.