První závod Birell Grand Prix

Sobě a svému běhání jsem tady už několik textů věnoval (možná více, než by mé "výkony" vůbec zasloužily), ale neodpustím si ještě jeden. Jsem sice tvor, který není zrovna založen na soutěživém základě, nemusím své výkony nezbytně poměřovat s jinými, ale touha ochutnat prostředí opravdového závodu je někdy docela velká.... Jasně, běhání v lesích, parcích, všech těch různých Divokých Šárkách a Prokopácích má své neopakovatelné kouzlo. Dobře se tam dýchá, nikdo se vám neplete pod nohy (možná tu a tam toulající se zvěř, což bývá třeba u psů, které jejich páníčci venčí bez vodítka, docela problém) a nemusíte se stydět za to, že nemáte ten pravý styl a správně "vystajlovanou" běžeckou výbavu.

Říkal jsem si ale, že oficiální závod by byl určitě zajímavou zkušeností, takže koneckonců, proč do toho nejít? Inu..., jedním z důvodů mohou být i finance, za účast jsem zaplatil 800 ká čé (běhání v parcích je prakticky zdarma), ale - co si budeme povídat - jedna z moudrostí našich předků praví: peníze budou, my nebudeme.

Ze závodů si vybírám svoji oblíbenou "desítku". Je to nejkratší z tzv. "dlouhých" (vytrvalostních) tratí a osobně ji běhám také nejradši. Vím totiž, nebo jsem si to aspoň myslel, že si při podobné trati dokážu správně rozvrhnout síly. Poprvé jsem ji běžel asi loni, to mi mobil ukázal čas cca 1 hodina, pak jsem se dostal pod 59, pod 58.... A v poslední době to je tak za 52 minut a několik vteřin. Jistě, není to nějak oslnivý výsledek, ale zároveň to není něco, co lze v pohodě udělat "z gauče", za podobným časem už je vidět nějaká práce a trénink. Na závod s názvem Birell Grand Prix Praha (ohodnocený zlatou medailí IAAF) se tedy registruji.

První co mě docela překvapilo je obrovský zmatek. Začátek závodu je totiž situován do dolní části Václaváku, takže na onom místě se hemží krom závodníků a jejich doprovodu i notná dávka diváků a pochopitelně i mnoho turistů, kolemjdoucích, apod. Docela mě překvapilo, že i když jsem byl oblečený v běžeckém (tzn. neměl jsem u sebe krom trika a běžeckých kraťasů + boty a ponožky jinak nic), tak mě oslovil nějaký pán a ptal se, zda nemám dvacku.... (ano, i u žebrání by se mělo přemýšlet). Své startovací místo jsem nakonec našel a zhruba půl hodiny před začátkem se vydal na dráhu. Tam jsem se snažil následovat mnohkráte opakovanou radu, že nemá moc velký smysl se před takovým závodem moc rozcvičovat (stejně v tom davu člověk nějakou dobu jen stojí a pak vychladne), ale nedalo mi to. Zlehka jsem si vyklusával a v záři reflektorů (které tam pochopitelně nebyly kvůli mně) se cítil jako nějaká "star" :).

U podobných závodů je průšvih zejména začátek, ten můj byl konkrétně osazen asi 6000 běžci, takže si asi dokážete představit, jak to tam vypadalo. Občas vám někdo skočí takřka před nohy, někdo dotíra na vaše záda, někdo do vás vrazí (nechtěně, není to "destruction derby") loktem, apod. V té době byl můj "pace" (= minuty na km) možná tak 5:50. Časem se to ale zlepší a běží se volněji. Musím uznat, že běh noční Prahou (závod začal v 19:30) má své neopakovatelné kouzlo (takový nasvícený Obecní dům), které dokresluje poměrně hodně neúnavně povzbuzujících lidí kolem tratě. Poprvé jsem rovněž ochutnal takové to rychlé občerstvení během trati a zjistil, že není zrovna jednoduché pít během běhání, protože do sebe dostanete tak s bídou 20% obsahu kelímku a zbylých 80 rozverně rozcintáte všude po okolí (včetně sebe) :).

Docela mi vadilo, že jsem neměl přehled o svém času (má chyba, měl jsem si vzít hodinky), takže jsem si nebyl jistý, jak mám naložit se silami. Pochopitelně se mi to trochu vymstilo, poslední dva kilometry už jsem dost cítil únavu, což se mi jinak na desítce nestává. V oficiálním čase jsem doběhl za 55:02, což není zlé, ale stejně se mi to zdálo dost pomalé. Čas se totiž u podobných závodů měří od startovního výstřelu, který zazněl v 19:30, nicméně to člověk je ještě někde v hloubi startovního pole a než se dostane na onu startovní čáru, tak nějaký čas uplyne. "Real time" mi to nakonec naměřilo 51:29, což je můj osobní rekord, takže jsem s během nakonec spokojen byl dosytosti.

Celkově se mi závod, jeho atmosféra a i věci kolem (dárkové tašky, medaile s vyrytým časem a jménem) líbil a nebráním se tomu zkusit příští rok něco podobného, třeba březnový půlmaraton.