Kéž jsou všechny bytosti šťastny

Nedávno jsem narazil na letáček jednoho nadačního fondu, který nesl větu, jež se mi zapsala do paměti. Ta věta se objevuje v nadpisu. Trochu jsem po jejích původcích zapátral.

Ano, je to samozřejmě naivní hloupost už třeba jen kvůli tomu, že někdy se lidské zájmy navzájem střetávají a z logiky věci prostě nelze uspokojit všechny požadavky (jako modelový případ si představte dva muže milující jednu ženu), ale přimělo mě to k trochu jiným úvahám.

Povaze "zla ve společnosti" se věnovalo hodně autorů, takže jsou o tom popsány tuny knih a něco přidávat je jako ono pověstné "nošení piva do pivovaru". Ostatně co člověk to názor a asi ne nadarmo se říká, že když se sejdou tři lidé, tak mají minimálně čtyři názory. Zlo je tak možná nějakou živoucí entitou personifikovanou samotným ďáblem, jindy jím jsou "jen" lidé a jindy je i jeho samotná existence relativizována. Vyberte si.

Jenže neštěstí se dějí a mají nějakou, i když ne vždy viditelnou, příčinu. Docela zajímavá jsou různá přání mediálně známých lidí, kteří na otázky v rozhovorech typu "co byste si přál pro nadcházející rok…." odpovídají něco ve stylu "svět bez válek, věčný mír, apod." Koneckonců proč taky ne, že? Asi nikdo, krom jedinců ze zbrojní lobby, by si přál něco jiného. Kdyby tuto otázku někdo položil mně, což se pochopitelně asi nestane, tak bych mu asi zopakoval tu chytlavou větu, kterou jsem umístil i do nadpisu textu na kterém právě spočívá váš zrak. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.

Proč by koneckonců naše přání měla být jen ryze reálná?

Osobně si myslím, že většina svinstva tohoto světa (zneužívání, násilí, apod.) pramení v mnoha případech z docela prostých a jednoduchých věcí, jako je například absence lásky, či chybějícího symbiotického spojení s matkou v době dětství. Je smutné když člověk vidí, jak jedinci kteří v mládí postrádali tělesný kontakt a rodičovské přijetí rostou do podoby bytostí, které zažívají úzkost kvůli níž se poté chovají depresivně nebo agresivně a traumatizující jevy z dětství jim podvědomí inscenuje znovu a znovu jen s tím rozdílem, že v "rolích" tu vystupují jiní herci. Z odmítaných dětí se tak stávají agresoři, lidé s nestabilními vztahy, z nichž často přicházejí na svět další děti s podobným "dědictvím".

Docela by mě zajímalo, jak by se všichni ti lidé, kteří si své problémy ventilují skrze neustálou patologickou kritiku společenského systému počínaje a lidmi okolo sebe konče, chovali, kdyby se jim kdysi dávno v dětství dostalo láskyplného přijetí.

V souvislosti s válkami se často vypočítává ztráta na životech, na vojenském materiálu, apod. Jizvy na duších lze spočítat mnohem hůře. O to jsou však trvanlivější.