Liborův blog

  Cults vtrhli na hudební scénu před více než dekádou. Jednalo se tehdy o skupinu, která jela na poměrně módním duchu indie popových kapel se zasněnou atmosférou okořeněnou o chytlavé melodie, to vše ve složení boy/girl. Takových projektů bylo dost, většinou skončili po jednom, maximálně dvou albech. Cults jsou tu stále, možná i proto, že minimálně od jejich čtvrté desky (ta aktuální je pátá) jsou trochu jiní. Pořád je pochopitelně možné skupinu poznat podle všech jejich typických ingrediencí, nicméně k určitému přirozenému vývoji zde došlo. Deska je to určitě dobrá, ubylo sice hitovějších skladeb, ale jako celek vše působí dobře (snad jen trochu tento pocit narušuje skladba "Behave", která mi sice osobně přijde fajn, nicméně na desku podle mě moc nezapadá). Na této desce spolupracovali Cults se Shanem Stonebackem (mimo jiné z Vampire Weekends), těžko říci, zda je to právě touto spoluprací, ale právě album To The Ghosts zní asi nejtemněji z dosavadní produkce tohoto americkéh...

  Izraelské seriály mám většinou rád, takže když jsem zpozoroval, že Netflix do nabídky zařadil i tento kousek a že se navíc částečně odehrává ve fotbalovém prostředí, tak nebylo co řešit a program na následující cca 4 večery byl dán. Tím fotbalovým prostředím se míní zázemí fanoušků klubu Beitar Jeruzalém, jediný izraelský fotbalový klub, u jehož stadionu jsem osobně byl (stánek Teddyho Kolleka) a který je známý tím, že má patrně nejrasističtější fanoušky vůbec. Fanoušci to zpravidla neberou jako výtku, naopak se oním označením pyšní. Inu, jiná mentalita… Trochu jsem si tedy říkal, zda i něco z výše zmíněného nebude znázorněno v seriálu. Pohříchu bohužel nebylo, fandové zde vyhlíží celkem mile, konsenzuálně a maximálně se tak zmůžou na jemné aktivity proti nimž je Tribuna sever v Edenu místem pekelných rejdů. Škoda, když už do seriálu použijete tento klub, tak by možná nebylo od věci to zpracování pojmout šířeji. Ovšem to je asi jediná má výtka, navíc seriál j...

 Illuminati Hotties je projekt dámy jménem Sarah Tudzin, což je původně zvukařka, z níž se až ve druhé dekádě současného milénia stala i indie rocková interpretka. Letošní deska Power je jejím třetím řadovým albem. V minulosti Sarah koketovala s punkem, tato deska je spíše čistěji indie rocková, byť zde najdeme i přesahy k shoegaze (jako ve skladbě Throw (Life Raft)). Na albu se odráží i osobní autorčina zkušenost, například smrt matky, což podle mě evokuje píseň Everything Changes. Deska to ale rozhodně není smutně znějící, drtivou většinu času se jedná spíše o skladby veselého charakteru, což velmi dobře demonstruje např. Sleeping In, inu, kdo by si koneckonců občas sám rád nepřispal, že? :) Můžeme zde narazit i na skladby o lásce (tak časté to téma v hudbě) - např. Falling In Love With Somebody Better, což opět patrně odráží autorčinu pravděpodobnou pohodu ve vztahu s Maddie Ross, což je podobně jako Sarah kalifornská hudebnice. Obecně je album Power dost upřímné a osobní a je t...

 Hooverphonic se proslavili zejména koncem devadesátých let a počátku milénia hity jako "Mad Abou You", či "Eden". Kupodivu, skupina pokračuje v původním složení (po personálních rošádách na postu zpěvačky, nyní opět s Geike Arnaert) v původním složení a jejich letošní deska zní velmi dobře. Nutno také dodat, že to je deska tematicky dost aktuální, a to i když se jedná už o dvanácté řadové album této skupiny z Belgie. Už z titulku je jasné, že aktuální vlna "fake news" a "postpravdy" je něco, co chce skupina reflektovat. Krom toho je tu i lehce stylově vesele. Deska se nese ve znamení trip-hopu (jak by taky nejeden posluchač od této belgické party čekal), ale dojde i na latino rytmy. Moc pěkný poslech, až jsem se pomalu přenesl v mysli do devadesátých let. Hooverphonic nestárnou, leč občas jsem se při poslechu neubránil dojmu, že v případě některých skladeb na desce se jedná o recyklát něčeho už dříve vydaného.

 Zpracovat si sny není od věci, to věděl už jistý Šlomo Freud. Duo Greg a Tessa se vydalo touto trochu experimentální cestou na své šesté řadové desce. Tessa si vždy ráno poznamenala své sny a Greg k nim přidal nějakou melodii. Výsledkem je tedy tato deska, která obsahuje 10 skladeb. Poslech je to pěkný, atmosferický, s pozoruhodnými kytarovými sóly, akustickým vybrnkáváním a křehkými vokály, tedy tím, co ze Still Corners činí tu skupinu, kterou máte (nebo nemáte) rádi. Oproti minulému albu, kde se více cestovalo prérií, zde máme také cestování, avšak snovou krajinou. Nemusíte se snad bát, nejedná se o noční můru v podobě Lovecraftovské Dreamlands, tady je to o příjemném rozjímání, cestování ve snu po Nilu, atd. Je to fajn poslouchání - klidně i před spaním - byť trochu kratší (31 minut). Díky tomu je ale každá píseň svébytná a nezaměnitelná a vám se tak brzy dostane do paměti, což za to určitě stojí, neboť se jedná o velmi dobrou desku, která by neměla uniknout příznivcům dream po...

 Kapela The Last Dinner Party je v tomto roce docela fenoménem, což je zajímavé i třeba proto, že se jedná o album debutové. Holky se daly dohromady během pandemie, vydaly několik fajn singlů (Nothing Matters) a takřka k dokonalosti je vykoplo únorové album. Otevírá jej symfonická skladba, která jako by na první poslech vypadla z nějakého staršího fantasy filmu. Je opulentní, krásná a příjemně navnadí na to, co přijde dál. Tak to má být. Deska je plná zajímavých a chytlavých písniček, byť to tak na první poslech vůbec nemusí vypadat. Kapela se vůbec nestarala o to, aby album splňovalo nějaká zažitá žánrová klišé. Často se tu styly mísí, dochází i během jedné skladby ke změnám melodií, apod. Ve výsledku tak písničky mohou (příjemně) překvapovat svým vývojem a jen tak se neoposlouchají. I vizuál členek stojí za zmínku, viktoriánské šaty nejsou zcela běžnou součástí populární hudby. Hudebně pak můžeme mluvit o glam rocku, baroque popu, či o vlivu Kate Bush, či Florence and The Machine...

 Trochu zpoždění, přesto jsem si neodpustil tento svůj - více než dekádu - starý souhrn, který je samozřejmě výsostně subjektivní, ostatně jako vždy. Tentokráte ještě s tou "třešničkou" v podobě omezeného času na poslech všech těch skvělých desek, které vznikly. Je to škoda, avšak takový je už život. Dostatečně jsem si v přehrávači neprotočil třeba jinak skvělé Chemical bros., jejichž skvělé album For That Beautiful Feeling určitě stojí za zmínku. Ale což... Blur The Ballad of Daren No jo, Blur, to je osvědčená klasika, skvělé melodie, skvělé texty, skvělé zrání hudby i pánů samotných. 7ebra - Bird Hour Melodická a sladká hudba ze severu. Debut jako hrom. Hodně zapamatovatelné melodie. Blonde Redhead - Sit Down For Dinner  Kapela, která má v oblasti alternativního rocku velmi dobré jméno vydala velmi dobrou desku. I tak by to šlo shrnout v jednu větu. Skladbu Kiss Her Kiss Her, jsem dlouho nemohl dostat z hlavy.