Liborův blog

 Zpracovat si sny není od věci, to věděl už jistý Šlomo Freud. Duo Greg a Tessa se vydalo touto trochu experimentální cestou na své šesté řadové desce. Tessa si vždy ráno poznamenala své sny a Greg k nim přidal nějakou melodii. Výsledkem je tedy tato deska, která obsahuje 10 skladeb. Poslech je to pěkný, atmosferický, s pozoruhodnými kytarovými sóly, akustickým vybrnkáváním a křehkými vokály, tedy tím, co ze Still Corners činí tu skupinu, kterou máte (nebo nemáte) rádi. Oproti minulému albu, kde se více cestovalo prérií, zde máme také cestování, avšak snovou krajinou. Nemusíte se snad bát, nejedná se o noční můru v podobě Lovecraftovské Dreamlands, tady je to o příjemném rozjímání, cestování ve snu po Nilu, atd. Je to fajn poslouchání - klidně i před spaním - byť trochu kratší (31 minut). Díky tomu je ale každá píseň svébytná a nezaměnitelná a vám se tak brzy dostane do paměti, což za to určitě stojí, neboť se jedná o velmi dobrou desku, která by neměla uniknout příznivcům dream popu (

 Kapela The Last Dinner Party je v tomto roce docela fenoménem, což je zajímavé i třeba proto, že se jedná o album debutové. Holky se daly dohromady během pandemie, vydaly několik fajn singlů (Nothing Matters) a takřka k dokonalosti je vykoplo únorové album. Otevírá jej symfonická skladba, která jako by na první poslech vypadla z nějakého staršího fantasy filmu. Je opulentní, krásná a příjemně navnadí na to, co přijde dál. Tak to má být. Deska je plná zajímavých a chytlavých písniček, byť to tak na první poslech vůbec nemusí vypadat. Kapela se vůbec nestarala o to, aby album splňovalo nějaká zažitá žánrová klišé. Často se tu styly mísí, dochází i během jedné skladby ke změnám melodií, apod. Ve výsledku tak písničky mohou (příjemně) překvapovat svým vývojem a jen tak se neoposlouchají. I vizuál členek stojí za zmínku, viktoriánské šaty nejsou zcela běžnou součástí populární hudby. Hudebně pak můžeme mluvit o glam rocku, baroque popu, či o vlivu Kate Bush, či Florence and The Machine.  D

 Trochu zpoždění, přesto jsem si neodpustil tento svůj - více než dekádu - starý souhrn, který je samozřejmě výsostně subjektivní, ostatně jako vždy. Tentokráte ještě s tou "třešničkou" v podobě omezeného času na poslech všech těch skvělých desek, které vznikly. Je to škoda, avšak takový je už život. Dostatečně jsem si v přehrávači neprotočil třeba jinak skvělé Chemical bros., jejichž skvělé album For That Beautiful Feeling určitě stojí za zmínku. Ale což... Blur The Ballad of Daren No jo, Blur, to je osvědčená klasika, skvělé melodie, skvělé texty, skvělé zrání hudby i pánů samotných. 7ebra - Bird Hour Melodická a sladká hudba ze severu. Debut jako hrom. Hodně zapamatovatelné melodie. Blonde Redhead - Sit Down For Dinner  Kapela, která má v oblasti alternativního rocku velmi dobré jméno vydala velmi dobrou desku. I tak by to šlo shrnout v jednu větu. Skladbu Kiss Her Kiss Her, jsem dlouho nemohl dostat z hlavy.

 Daphne du Maurier je poměrně známá autorka, kterou proslavil na stříbrném plátnu mistr Alfred Hitchcock. Konkrétně se jedná o filmový přepis románu  Mrtvá a živá a poněkud volné zpracování povídky Ptáci, kde se autorce moc nezamlouvalo to, že děj byl namísto Cornwallu přemístěn do USA. Návštěvu zmiňované oblasti si ale můžeme užít dosyta v pozdějším autorčině románu Dům na pobřeží. Kniha asi nepatří mezi autorčina nejznámnější díla, nicméně mě osobně přes počáteční nedůvěru celkem solidně chytla. Příběh začíná podivně, nějaký muž se prochází jako duch zdánlivě neznámou krajinou. Ten muž se jmenuje Dick a nachází se v oblasti, kterou dobře zná, jen je tam v jiném čase. Ze světa po druhé světové válce se dostává do středověku pomocí podivné drogy, kterou vytvořil jeho přítel Magnus a právě na Dickovi toto cestování v čase testuje. Možná takto na první přečtení to zní jako braková zápletka, navíc lehce vykradena z pera jiných autorů, nicméně není tomu tak. Autorka poměrně zdatně servíruj

 Na tento počin ze studia A24 jsem se docela těšil. Studio má totiž podle mě docela zajímavé výstupy, za něž hovoří jen namátkou skvělý horor "X", artové Aftersun, westernové Slow West, apod. I když se často na první pohled může zdát, že jsou to dost rozdílné snímky, tak hluboko uvnitř mají cosi společného. Tou společnou DNA je A24, tedy určitý filmový dojem podivnosti a specifického humoru, to vše protkané filmovými postupy typickými pro nezávislé snímky. S trochou nadsázky bych se nebál o tomto filmu prohlásit, že by se určitě líbil Agathe Christie, pokud by tedy její staromilská duše snesla pohled na líbající se ženy a na současnou hudbu "mileniálů". V zásadě by se ale - pokud film a jeho příběh obnažíme na dřeň - dalo říci, že se jedná o klasický "slasher" s relativně překvapivou pointou. Hlavní hrdinové jsou představeni trochu vágně a zprvu možná nejeden divák může mít problém s orientací u jmen a tváří, i v tom, kdo koho má/nemá rád. To první se čase

 Zasednout k večeři s kapelou Blonde Redhead nezní špatně. Tento hudební projekt mě provází už pěknou řádku let a na každé jejich album jsem se náležitě těšil. Posezení je to tedy určitě obohacující, jen ne vždy veselé. Ano, i tato deska se vyznačuje pochmurně znějícími melodiemi (tak typickými pro skupinu). Ono ostatně být v současném světě velkým optimistou rozhodně není lehký úkol. Na první poslech zaujme skvělá "Kiss Her Kiss Her", která má potenciál být hitovkou (pokud se tak dá něco u Blonde Redhead označit). Je to zajímavá píseň se silnou atmosférou, chytlavou linkou a naléhavostí po lásce spojenou se strachem ze zklamání. Hodně přesvědčivé. Z jiných "vod" je pak "I thought You Should Know" s takřka až gospelovou atmosférou. Při jednom z prvních poslechů se může dostavit jistá "únava materiálu", některé skladby mohou působit zaměnitelně, hodně podobně, monotónně. Není tomu tak, jen je občas trochu náročnější si to vše vyposlechnout a po kr