Liborův blog

 Není mnoho počítačových her, které by získávaly ocenění za nejlepší hru roku, ba klidně i dekády, a to opakovaně a od různých recenzentů. Planescape Torment je jednou z nich. I s odstupem více než dvaceti let se můžeme shodnout, že to byl určitě velmi zdařilý počin, který se trochu vymykal dosavadnímu škálování her, což byl však mimo jiné jeden z důvodů jeho velké popularity. Na pokračování hráčská obec fanoušků čekala velmi dlouho. Dočkala se? Inu, tak trochu. Numenera není regulérním pokračováním, odehrává se v jiném světě, nicméně šlo by ji asi označit jakožto duchovního pokračovatele. Důkazem budiž, že skoro u každé recenze na Numeneru máte několik úvodních odkazů na Planescape. Původ člověk - a ani počítačová hra - jednoduše nezapře :). Hra vyšla v únoru 2017, důvod proč o ni píši nyní je existující kompletní čeština. Hra totiž patří mezi patrně nejukecanější tituly vůbec. Navíc nejde o jednoduché dialogy typu, "kde je východ - na sever", ale o poměrně hlubokomyslné roz...

  Hudební duo Tennis vždy hrálo takovou tu hudbu, kterou můžete v klidu slyšet v kavárně, moc ji ani nevnímat, ale jen si v poklidu podupávat nad příjemnými tóny a melodiemi nohou. Směs popu inspirovaného šedesátými a sedmdesátými lety a zejména vlnou dream popu tohoto milénia skvěle fungovala, skupina si dokonce našla svoji vlastní hudební polohu a jejich skladby jsou tak zpravidla bezpečně rozpoznatelné. S tím vším je ale – aspoň po nějakou dobu – konec, album s názvem Face Down In The Garden je (pravděpodobně) poslední, které duo vydá. Vyrazili rovněž na poslední „koncertní šňůru“ a dle vlastních vyjádřeních se budou věnovat jiným věcem než muzice, kde ostatně vše podstatné asi již sdělili. Ano, ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má skončit. Poslední album nese tedy název Face Down In The Garden a časově se rozhodně nejedná o nějakého „cvalíka“, poslech zabere necelých 30 minut. Velmi zajímavou skladbou je určitě „Weight of Desire“, která p...

 Alex Garland je velmi známý svoji předlohou pro film Pláž. Mně se dost zamlouval knihou Tesaract, kterou jsem četl před více než 20 lety. Mezi další pozoruhodné počiny patří určitě i sci-fi Ex Machina, či Sunshine. V některých dílech figuroval jako scenárista, občas také jako režisér. To je rovněž případ filmu Občanská válka (Civil War). Studio A24 má podle mého názoru dobrou pověst, jedná se o nezávislou americkou společnost, díky níž přišly na svět takové snímky jako byla třeba The Witch, zmiňovaná Ex Machina, Room, či Midsommar. Už jen toto u mě budilo dost velká očekávání, téma samotné je navíc dost podle mě aktuální, avšak ohlasy na snímek byly celkem rozporuplné. Nezbývá než se do toho ponořit vlastním zrakem a přebrat si co že za poselství se nám to vlastně předává. Je válka, občanská válka, její příčiny nejsou ve filmu zmíněny. Skoro se ani nedozvíte kdo proti komu jde. To mi z počátku docela vadilo. Trochu jsem se těšil na film, který explicitně zpodobňuje současnou rozdě...

  Donald Trump je polarizující osobností, zatímco u jedněch vzbuzuje až náboženskou úctu notně podpořenou obskurním „hnutím“ QAnon, tak u jiných se s hrůzou v očích odehrává díky němu rozpad liberálního systému. Buď jak buď, o polarizujících osobnostech se dobře točí filmy a vzhledem k tomu, co se nyní děje v USA je takřka jasné, že na dobré „píár“ má tento snímek více než slušně zaděláno. Původně íránský režisér Ali Abbasi se rozhodl pojmout vzestup fenoménu jménem Donald Trump po vizuální stránce velmi precizně, vzhled silně evokuje sedmdesátá a osmdesátá léta, obraz je v jiném poměru než jsme dnes klasicky zvyklí, místy má až takový ten „VHS šum“, což skvěle dokresluje dobovou atmosféru, takže není ani poznat, jestli nějaké vložené záběry (například stavba budovy) skutečně pocházejí z roku 1979, nebo jsou natočeny až nyní. Za to určitě dávám velké plus. Příběh tu vykresluje mladého Donalda (Sebastian Stan), který má na počátku příběhu ještě něja...

 Leden se pozvolna blíží ke konci, takže je čas na můj ryze subjektivní výběr 3 nejlepších desek loňského roku. Still Corners - Dream Talk Tessa s Gregem a jich cesta snovou krajinou si to jistě zaslouží. Výtečná deska. Illuminati Hotties - Power Toto je z trochu jiných hudebních vod. Hodně osobní, upřímné indie - rockové album. Caribou - Honey Návrat legendy inteligentní taneční hudby (jakkoli divně to zní), vydání tohoto alba mě osobně velmi potěšilo, protože se mi přesně trefilo do toho, co mi zrovna ve sluchátkách trochu chybělo :).

 V říjnu roku 2024 vydal po zhruba 4 letech novou desku muž jménem Dan Snaith, kterého ale fandové elektronické hudby znají spíš po projektovým jménem Caribou. Alba od Caribou se obecně dobře poslouchají, ještě v době kdy si říkal Manitoba mi jeho tvorba přišla trochu hůře uchopitelná, ale nyní to tak podle mě už tolik neplatí. Rozhodně se však nedá říci, že by se jednalo o nějakou hudbu středního proudu, ale občas mě při poslechu napadlo slovíčko "sweet" a některé skladby byly správně citlivé a jiné správně kopaly tam, kde měly :). Úvodní skladba "Broke My Heart" je velmi chytlavá, podle mě ji mnoho posluchačů z hlavy jen tak nedostane. Šikovně to navnadí na zbytek desky, která uteče jako voda. Za zmínku určitě stojí ale více skladeb, např. "Only You", "Do Without You", atd. Album funguje totiž velmi dobře i jako celek.