...trocha nostalige...nikoho nezabije?

…trocha nostalgie… nikoho nezabije?

Lidský život je tak nějak různě dlouhý. Někdo nám tu vydrží na našem krásném světě klidně přes sto let, ale jsou i jedinci, kteří se ani živí nenarodí. Když se člověk dostane do určitého věku, kdy má pocit, že už vše podstatné z života uteklo pryč, tak začne vzpomínat. Život takového člověka se pak již neodehrává v přítomnosti s úmyslem do budoucna, ale celý vězí v minulosti, ve vzpomínkách…

Tak něco podobného se mi občas stane. Když se setkám se "starými" přáteli (a to se stává docela často), tak většinou vzpomínáme na "slavné okamžiky minulosti" (což je dosti vzletný název pro pár zasutých vzpomínek, ve kterých někdo ze zúčastněných udělal cosi neskutečně trapného), úspěchy či neúspěchy. Nedávno jsem o tom diskutoval (tedy…, poslední dobou používám takové divné výrazy…diskutovat, to bych dříve neřekl…, prostě jsme jen tak "kecali"..) s jedním svým kolegou z fakulty a zjistil jsem, že jej trápí (pokud to mohu tak nazvat) cosi podobného. Shodli jsme se na tom, že máme mentalitu lidí důchodového věku… Aspoň že v tom nejsem sám. Napadlo mě, že podobná situace může nastat i ve větším kolektivním celku - například v národu. Jistě se na světě najdou národy, které žijí takříkajíc ze své slavné minulosti a tím se snaží vyrovnat se s truchlivou přítomností. Jak dál? Život možná vyžaduje nějakou změnu, zpestření, jež někdy přichází zcela nečekaně, skryté v závoji nerozpoznatelnosti.