Zasuté vzpomínky

Na vyplození těchto písmenek měl vliv včerejšek, kdy rodiče domů přinesly dvd se záznamy svatby blízkých rodinných příslušníků, které jsem se též účastnil (v roli hosta - samozřejmě:-)). K podobným projekcím (viz taneční, maturitní plesy a audiovizuální záznamy z nich) moc kladný vztah nemám. Tyto nahrávky jsou povětšinou velmi zdlouhavé a pro nezasvěceného člověka mají minimální výpovědní hodnotu... Nicméně jsem se zachoval jako slušný člověk a vše pečlivě shlédl.

Napadlo mě, jaký je asi osud takovýchto technických nosičů vzpomínek. Jistě, jsou lidé, kteří si je pouští každý týden, ale většině jedinců stačí 1x a pak až když přijde nějaká návštěva, která ještě projekcí "postižena" nebyla a... jinak nic. Nosič záznamu (VHS, dnes DVD, co příště?) leží na poličce a trpělivě čeká, až jej někdo použije. Co však např. záznamy svateb manželství, která se po čase rozvedla? Co s takovými záznamy? Obřadně za zvuků hudby a tance spálit? Koukat se na takové věci je extrémní formou nostalgie či příznakem duševního masochismu. Zpátky k tématu...na tom dvd jsem několikráte nalezl i sebe - kterak probíhám v záběru - zajímavé bylo, že jsem byl překvapen sám sebou. Kladl jsem si otázky, to jsem se vážně v tu chvíli tvářil takto otřesně?! Brrr... Na sebe raději moc nekoukám... Nalezl jsem i tento záběr (viz foto), u něhož jsem se pozastavil. Zkoušel jsem si vzpomenout, na co jsem v tu chvíli myslel. Nebylo to nic příjemného, ale chvíli mi trvalo než jsem to zjistil a vytáhl ven jednu zasutou vzpomínku.

K tomu také jistě slouží všechna tato "home videa", vytahávat na světlo zasuté vzpomínky na dobu, kdy se dělo něco, co je hodno zapamatování. Co však s takovými vzpomínkami v době, kdy to, co bylo hodno zapamatování je nyní hodno spíše zapomenutí? To nevím..