Cyrano z Bergeracu

Po velmi dlouhém, ba přímo předlouhém, čase jsem se včera opět dostal do fascinující a krásné budovy Národního divadla v Praze. Čas, dělící obě mé návštěvy tohoto národního svatostánku, je asi čtyři roky, což rozhodně není málo. Pravda, divadlo jsem vždy trochu zanedbával. Snad za to může má občasná pohodlnost..
Nicméně zážitek z představení Cyrano z Bergeracu byl vskutku povznášející. Květnatá - ba přímo shakespearovská - mluva v překladu od lounského rodáka J. Vrchlického i po těch letech neztrácí nic na svém půvabu. Slavným postavám vdechli život známí herci - David Prachař (Cyrano), S. Rašilov (Kristián), J. Janěková ml. (Roxana) a rozehráli tak známé komediální drama o lásce. Musím podotknout, že Cyrana jsem nikdy předtím neviděl, takže jsem během hry pozorně sledoval i děj a jeho zvraty. Nejvíce mě však na hře zaujalo provedení scény, které bych se nebál označit za zcela fantastické. Těžko popisovat slovy krásu kostýmů, choreografii i "posuvné" jeviště, zpracování západů slunce, atd.. Už jen kvůli scénickému zpracování je vhodné Cyrana v Národním divadle navštívit.
Co mi však trochu kazilo dobrý dojem byla sedadla v divadle, kterážto rozhodně nejsou vhodná pro osoby vyššího vzrůstu (tedy např. pro mě), neboť již zhruba okolo první půlhodiny hry mě začala drobet chytat křeč do nohou... Co by však člověk neudělal pro umění, že?
Musím to s tou svoji návštěvností v pražských divadlech trochu napravit... Připadám si pak jako barbar...