Nekritická fáze...
Jsou životní období, ve kterých člověk má hlavu takřka v oblacích. Vznáší se na pomyslném obláčku štěstí a radosti a nevnímá, že to, co leckdy dělá nemá třeba valnou hodnotu. Typické je to například pro děti. Jako malé se rády věnují zpěvu, malování, ale pak se dostanou do fáze, kdy zjistí, že jejich pění a malůvky jaksi..nestojí za nic. Obvykle pak toho všeho zanechají. Já nejsem výjimkou.
Jako malý jsem maloval odporně, hrůzyplně. Takřka hororové postavičky (jež bezesporu ve snech děsily moji paní - soudružku - učitelku na výtvarnou výchovu) svoji strukturou připomínaly chovance Jedličkova ústavu. Nicméně malého Libora kreslení fakt bavilo... Nakreslil (a napsal) jsem rovněž i několik komiksů (viceméně se jednalo o jakousi nepodařenou variaci na Star Wars), které stále ještě i dnes skladuji takřka jako nějakou posvátnou relikvii. Pak jsem toho všeho ale zanechal... Došlo mi totiž, že to, co maluji jen zřídkakdy připomíná to, co by mělo býti znázorněno. Dnes se snažím pokud možno nekreslit (i když nedávno jsem děckám cosi čmarikal na tabuli ), což je také jistě škoda, protože vím, že mě to dříve asi docela bavilo.
Inu, to co nás někdy baví nás může jednou docela rychle bavit přestat. Je to smutné, ale je to tak....
Docela by mě zajímalo v jaké fázi nekritického vývoje se nacházím například právě teď.... Myslím si, že odpověď bych asi ale ani znát moc nechtěl....
Na této fotce jsou mi 3 roky. To byly časy.... .
Jinak, nepřipadá vám někdy úžasné, jak jsou lidé sami k sobě nekritičtí?
Jako malý jsem maloval odporně, hrůzyplně. Takřka hororové postavičky (jež bezesporu ve snech děsily moji paní - soudružku - učitelku na výtvarnou výchovu) svoji strukturou připomínaly chovance Jedličkova ústavu. Nicméně malého Libora kreslení fakt bavilo... Nakreslil (a napsal) jsem rovněž i několik komiksů (viceméně se jednalo o jakousi nepodařenou variaci na Star Wars), které stále ještě i dnes skladuji takřka jako nějakou posvátnou relikvii. Pak jsem toho všeho ale zanechal... Došlo mi totiž, že to, co maluji jen zřídkakdy připomíná to, co by mělo býti znázorněno. Dnes se snažím pokud možno nekreslit (i když nedávno jsem děckám cosi čmarikal na tabuli ), což je také jistě škoda, protože vím, že mě to dříve asi docela bavilo.
Inu, to co nás někdy baví nás může jednou docela rychle bavit přestat. Je to smutné, ale je to tak....
Docela by mě zajímalo v jaké fázi nekritického vývoje se nacházím například právě teď.... Myslím si, že odpověď bych asi ale ani znát moc nechtěl....
Na této fotce jsou mi 3 roky. To byly časy.... .
Jinak, nepřipadá vám někdy úžasné, jak jsou lidé sami k sobě nekritičtí?
Komentáře
Okomentovat