Betonová zahrada (1993)

Betonová zahrada je filmovým přepisem známého románu I McEwana. Nic více, ale také nic méně. Kdo zná román nebude patrne ničím překvapen. Kdo nikoliv, bude překvapen velice, protože "Betonka" (jak jsem film překřtil) je dosti úchylnou - ale správně úchylnou - záležitostí, která má přesto dobrou atmosféru a nepustí vás z a) kina b) monitoru c) obrazovky televizoru (nehodící se škrtněte) dokud film neskončí.

Ano, Betonka je šokující film, který je plný scén, jež by mnoho lidí označilo přinejmením za nechutné - pohřbívání mrtvé matky, souložící sourozenecká dvojice, erotické sny mladého Jacka a jeho následné sebeprznění (ano, krásné to české slovo) mohou leckoho odradit (a naopak leckoho nalákat...), ale ve filmu nejsou samoúčelně. Smysl filmu (a samozřejmě také knihy) je v něčem trochu jiném. Děti jsou jen těžko zvládatelná stvoření, odmlouvají, jsou líné a vůbec se jim nechce doma pomáhat s takovými bohulibými aktivitami, jako je třeba vybetonování zahrady. Vůbec beton má ve filmu svoji specifickou roli. Takřka vše je tu totiž tvořeno z betonu, např. ruiny, kde si hrají děti i samotný dům hlavních postav. Beton je tu krásně betonovitý v celé své úžasné betonovitosti - tzn., že je značně depresivní. Šeď, šeď a...pro změnu šeď. Snad tu mnoho neprozradím, když řeknu, že rodiče hlavních postav (ano, hlavní postavy jsou děti, v lepším případě dospívající) brzy po začátku filmu zemřou (za dosti specifických okolností) a děti se musí o sebe postarat samy. Nemají však nad sebou již tradiční rodičovský bič a tím pádem jsou zcela pod kontrolou svých nezvladatelných emocí a tužeb.... Divadlo bizarnosti a úchylnosti může začít. Režisérskou taktovku si zde vzal do rukou pan Andrew Birkin, což je pochopitelně příbuzný známé Jane Birkin - matky Charlotte Gainsbourg (možná ji znáte z Nauky o snech), která si ve filmu zahrála jednu z hlavních rolí, a to zcela výborným způsobem. Betonovou zahradu bych rád doporučitl, protože se mi líbila, ale nevím, zda to mohu udělat s čistým srdcem, protože tam hluboko něco uvnitř mě samotného mi říká, že tak úplně košér to není...