Paříž (2008)

Paříž je zajímavým filmem, který byl v ČR uveden v rámic Festivalu francouzských filmů. Tam jsem jej bohužel nestihl, takže jsem při jeho sledování musel vzíti za vděk výdobytky moderní technologie. Paříž je ale podle mě film, který je skvělý všude. Jak v potemnělém sálu kina, tak i u vás doma v ložnici.

Není to ani tak film o postavách a lidech v něm. V podstatě tento snímek i postrádá nějakého typického hlavního hrdinu. Hlavní postavou - dá-li se to tak vůbec nazvat - je samotné město Paříž. Pulzující, plné života, lásky, žárlivosti a také mnoha lidských osudů. Divák tak má možnost nahlédnout "pod pokličku" některých z nich. Můžeme se tedy "pokochat" strastmi zhruba čtyřicetileté sociální pracovnice, kterou zahrála samozřejmě skvělě Juliette Binoche (pro mě osobně jedna z ikon francouzských filmů), prodavače zeleniny, svůdné a trochu příliš povolné studenty, postaršího profesora, kterého děsí jeho nenormálnost, či muže o jehož dalším bytí a nebytí rozhoduje blížící se nebezpečná operace srdce. Pod zorným úhlem tohoto muže pak vnímáte svět Paříže zcela jinak. Tytam jsou spory o to, jestli mě "má ráda, nemá ráda", apod. Důležité je být naživu. V okamžiku blížící se potenciální smrti člověk svět okolo sebe vnímá zcela odlišně.

Film plyne pomalu, klidně. Jeho tempo nikdy nezrychlí. Osudy jednotlivých postav se sice čas od času propletou, ale film o žádném takovém "tesaractu" není. To by bylo příliš laciné a podbízivé a ..přiznejme si to - dnes již i zoufale neoriginální. Lidských osudů je tu ale skutečně hodně, člověk se v nich takřka ztrácí - což dobře ilustruje současnou tvář velkoměst. Velmi krásný je na filmu i hudební doprovod, který se víceméně skládá z lehkých downtempo-ambientních melodiích okořeněných inteligentním popem.

I když jsem v Paříži nikdy nebyl mohu říci, že z filmu je Paříž přímo bytostně "cítit".

A vlastenecky orientované Čechy jistě potěší skutečnost, že na přípravě filmu se podílelo několik lidí z našich luhů a hájů.