Pražská dilemata

Život v matičce Praze sebou nese rozličné události. Po práci má člověk nejednu chuť jíti se někam povyrazit. Včera jsme se Slečnou I. měli v plánu hned několik možností: a) zkusit oblíbené free mondays v Roxy b) v kině Aero hráli 3 sezóny v pekle, což je prý velice zdařilý počin c) podívat se do Oka, kde bylo vystoupení formace Umakart.

Vyhrálo "c". O skupině Umakart jsem dosud věděl jen to, že existuje a že ji tvoří známí lidé z jiných skupin (Neuwirth, Muchow, atd..). Dokonce jsem neměl potuchy ani o hudebním žánru... Jít tedy na "blind" na koncert, to se mi už dlouho nestalo, i když člověk jakési záruky kvality po ruce přece jen měl. Ať jsem pátral v paměti jak jsem jen dokázal, tak jsem si nedokázal vzpomenout, že by Honza Muchow figuroval v nějakém hudebním projektu, který by byl vyloženě nepovedený (namátkou: Lazy Jim, Ecstasy of St. Theresa, Colorfactory,...). Toto pravidlo se mi potvrdilo i teď.

Koncert v Oku byl takovým "Vánočním" vystoupením, kde nejprve zapěl soubor Doubravánek. Pokud jste někdy v životě toužili po tom slyšet např. rapované koledy, či sborovou předělávku slavné "Touch me" od The Doors, tak tento soubor je to pravé pro vás. Samotní Umakart mě překvapili, nutno říci, že pozitivně. Jejich hudba by se dala zaškatulkovat do kategorie pop-rock-folk. Velmi pozoruhodný byl hlas zpěváka Švejdíka ze známých Priessnitz a celková nenucená, pohodová atmosféra všech písniček, jež byla podbarvena promítáním krátkých scének s postavičkami z komiksu Aloise Nebela.

Prostě paráda. Člověk ale ve své nekonečné nenasytnosti se stejně neubrání myšlenkám na to, jaké by to bylo, kdyby náhodou zašel na ten film, či na jiný koncert. Nebyl by to náhodou zážitek lepší? Pochopitelně, těžko říci. S jídlem holt roste chuť a s větší nabídkou kulturních požitků je člověk zákonitě stále vybíravější a jaksi i šťouravější. Asi je to přirozené, ale to vůbec nemusí znamenat, že by to bylo správné.

Kdosi mi kdesi řekl, že pravý kulturní člověk ke svému kulturnímu životu nepotřebuje žádná divadla, kina, sály, apod. Že kulturního - skutečně kulturního - člověka poznáte jen někde na nějaké odlehlé vesničce, kde nejsou žádné podobné podněty a daný jedinec sám se musí starat o to, aby kulturně žil - tzn. pořádat - stále dokola, i přes neúspěchy - rozličné společenské akce, apod.

Něco na tom asi bude.