Erazim Kohák - Domov a dálava (2009)

Domov a dálava s podtitulem "Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení" je zatím poslední knihou známého filosofa Erazima Koháka. K tomuto jedinci můžete zastávat rozličný postoj, podle kterého se bude odvíjet bezesporu i váš vztah k této knize. Ten může nabývat podoby nekritického obdivu i zamračených očí. Pokud mohu mluvit za sebe, tak musím předně zmínit, že k filosofickému výkladu páně Koháka jsem měl vždy poměrně blízko, takže i k tomuto textu by bylo záhodno přistupovat trochu s rezervou. Jsem si ale samozřejmě vědom toho, že jsou i protichůdné teze, které jsou zcela v rozporu se závěry (dá-li se to tak nazvat) této knihy. Podobné to je koneckonců ale asi u všech společenskovědních prací.

Kohák se v této knize zamýšlí nad identitou, totožností českého národa, o to, zda dáva smysl a - pokud vůbec - jaký je její obsah. S vyprávěním začíná v době husitské, kterou se snaží očistit od romanticky nacionálního balastu. Ve své definici "národa" je Kohák blízký Renanovi. Pro národ má celkem 3 kritéria, 1 - sdílené vzpomínky (sem spadají o romantické představy o "národu jedné krve"), 2 - sdílené reálie (země, jazyk) a 3 - sdílený pohled do budoucna. Za jednu z příčin husitské revoluce považuje Kohák i "strach z nespasení duše", neboť tehdejší lid si byl bezesporu vědom bezbožného života mnohých církevních protagonistů a obával se, že pod takovýmto duchovním "vedením" života věčného neobdrží.

Za další určující bod české národní identity popisuje Kohák, zcela logicky, naše národní obrození. České národní obrození bylo do jisté míry jedinečné, neboť mělo silně sociální rozměr. Většina buditelů byla z nuzných poměrů (narozdíl od např. Maďarska, kde se o "probuzení národa" zasloužila velkou měrou šlechta). Vznikla tak "nová česká elita", která se povětšinou skládala z umělců, spisovatelů, apod.

Kohák se dále věnuje českému myšlení 18. a 19. století. Pojetí přirozeného a historického práva na "českou kotlinu", zároveň upozorňuje i na ošidnost pojetí přirozeného práva, neboť rozličné etnické skupiny jej mohou pojmout zcela po svém. Tato myšlenka se nám koneckonců projektuje i do století 20.

Velkou část prostoru v knize dostává T. G. Masaryk. Kohák nastiňuje jeho "pojetí dějin" (uvozovky tu jsou vhodné), kdy TGM vidí lidstvo, jež roste k humanitě, demokratičnosti a překonává teokratické způsoby vlády. Tak Masaryk interpretoval i 1. světovou válku. Stran Masaryka tu je velmi zajímavá pasáž, kterou bych si dovolil odcitovat, "..(Masaryk) neměl sebemenší iluze o bolševické revoluci v Rusku. Přesto si dělal naděje, že tato revoluce překoná své stinné stránky proto, že je v podstatě demokratická ve druhém, populistickém smyslu slova....jednou či dvakrát ke konci svého života vyslovil naději, že prý k podobnému vývoji dojde i v nacistické revoluci..."

V některých aspektech je určitým protikladem TGM Jan Patočka (muž celkem 3 tváří, 1- socialistický výklad, 2 - Heideggerova linie, 3 - blízká Kantovi a také TGM), jehož Kohák považuje za dalšího jedince, který formuloval "národní filosofii". Kohák se dále věnuje i současné situaci, při jejímž popisu si neodpustí kritické poznámky na adresu V. Klause. Dnešní společnost čelí velkému nepříteli, což je Nicota. Dříve jsme totiž poměrně snadno dokázali najít nepřítele (nacisté, komunisté, jak tvrdil Kosík), ale dnes... NIC je tím, co nás ohrožuje, když nás prostoupí konzumní horečka až do morku kostí. Nic proč žít, Nic čemu věřit, tolik jídla a Nic, co by živilo srdce a mysl. Nic. Zbývá jen koloběh krmení, množení a umírání...

Právě ztrátu ideálů, "velkých příběhů", či život bez struktury a smyslu považuje Kohák za velké nebezpečí, která z nás může utvořit jen bezduché, konzumní loutky. V dnešní převážně ateistické společnosti, která zažila svoji deziluzi ze slibovaného "rovnostářského ráje", jak hlásala KSČ, se mnoho lidí upnulo ke spotřebnímu stylu života, kdy se snaží sebe sama přesvědčit, že pořizováním si stále nových a nových věcí zaplní svoji vnitřní prázdnotu. Tento způsob života pochopitelně přímo vyžaduje uplatňovat paradigma neustálého pokroku, což je ale zároveň neudržitelné z hlediska limitů naší planety.

Jakousi naději, smysl naší existence, či chcete-li - podstatu identity vidí pak Kohák v "ekologické odpovědnosti, která vyžaduje nutnou provázanost s morálním řádem.

Vždyť všichni jsme jen dělníci na vinici Páně.

Kniha je to každopádně zajímavá a podnětná, a to i - podle mého názoru - pokud jste s velkou částí Kohákových názorů v rozporu.