Farinelli (1994)

Gérard Corbiau by měl těch filmů asi točit více, moc jich na kontě nemá a je to o to větší škoda, neboť každý jeho počin je velkou filmovou událostí.

Jo, když jste kastrát, tak máte těžký život. Je sice pravdou, že svým zpěvěm v době baroka dostáváte muže i ženy do extáze (zejména ženy, neboť leckteré si v tamních tyjátrech prožívají hudební orgasmy), to vše je hezké, ale k čemu to je, když vám pořád to "cosi" chybí, že? Pak rozhodně není na škodu se přimknout ke svému bratru, který sice možná není ani ze setiny tak geniální jako vy, ale což....

Jo, být kastrátem je asi skutečně kříž (ne že bych o tom něco věděl.....).

Corbiau nám ale nabízí krásný barokní film v pravém slova smyslu, mnoho barev, výstředností (snad jen tak náboženská zbožnost jaksi přišla vniveč) a s půvabnou kamerou i s excelentní výpravou tak můžeme podniknout cestu do duše Farinelliho, v pravdě božského to zjevení na operní scéně 18. století. Co na tom záleží, že film se asi striktně nedrží historických faktů (Amadeus to také nedělal a jaký to byl panečku biják, že?), co na tom, že místy to má trochu hluchá místa. Celkový dojem je prostě vynikající - a o ten jde především, ne?

Možná by někoho zajímalo, jak takový zpěv kastráta pro filmové účely vznikal. Ne, nebojte se, herec Dionisi se nenechal kvůli roli vykastrovat (to by jistě mnohé dámy považovaly za katastrofu srovnatelnou snad jen s vydáním windows 95). Díkybohu žijeme v době digitálního věku a tvůrci jenoduše smíchali mužský a ženský hlas...

Promixujte trochu barokní erotiky, přidejte notnou dávku barokního zpěvu a špetku barokní okázalosti a ... výsledným koktejlem budiž film Farinelli :).