Depešáci

Kdyby mi někdo před - dejme tomu - 15 lety řekl, že někdy vyrazím na koncert Depeche Mode, tak bych mu asi nevěřil. Přišlo by mi to zvláštní, nesmyslné a snad i trochu nemožné.

Nejsem zatvrzelým fanouškem Depeche Mode, nesjíždím jejich diskografii den co den, ale přesto se mi jejich podmanivá synťákovitá hudba velmi líbí a soudím, že jsou právem pokládány za žijící legendy. S odstupem několika hodin od jejich včerejšího pražského koncertu bych rád napsal několik poznámek ke skupině samotné, i k jejich hudbě.

Předně, docela mě stále zaráží, že skupina pořád hraje (a hraje dobře!). V devadesátých letech to už vypadalo, že pánové kokain a heroin ve spolupráci se slečnou suicidální tendencí nad zpěvákem Gahanem definitivně zvítězí. Nestalo se, a je tomu tak jen dobře.

Velmi mě - samozřejmě pozitivně - zaráží fakt, že Depeche Mode stále plodí desky, které mají co říci. Většina legendárních kapel minulosti donekonečna hraje své staré hity, k nimž se takřka nikdy nepodaří dodat něco z nového materiálu. U Depeche Mode tomu tak rozhodně není, poslední deska naopak patří podle mého názoru mezi to nejlepší, co hoši z Basildonu vypustili na světlo Boží.

Při vší úctě ke Gahanovi, pořád mám radši Martina Gorea. Depeche Mode jsou pro mě hlavně Martin Gore (po odchodu Clarkea).

Je úžasné, kolik mají "Depešáci" v ČR fanoušků (a fanynek).

Od prvního vystoupení skupiny v Praze uplynulo neuvěřitelných 26 let...