Mistrovství v Brazílii

Karel Poláček byl autorem úžasné knihy "Muži v offsidu", kterou jsem četl hned 2x (a to prosím podobné činy několikanásobné četby téhož praktikuji jen zcela okrajově...), právě v této publikaci vkládá svým postavám do úst několik vět hodných menšího filosofujícího pojednání stran toho, zda je lepší být fotbalovým divákem a užívat si hru s co možná nejvíce objektivním pohledem, či zda se stát fotbalovým fanouškem, který straní svému týmu a prožívá s ním jeho radosti i strasti.

Ano, není těžké uhádnout "správnou" odpověď, byť dnes může znít poněkud naivně.

Objektivního fotbalového zanícení ale aby dnes pohledal snad přímo vesmírným teleskopem. Já pochopitelně nečiním výjimku. Fotbal je krásná hra, strhující a přímo vybízející k porovnávání strategií a přístupů, jak "prohnat mít soupeřovým goalem", či "kterak si načasovat dobře formu a fazónu". Mistrovství světa v kopané je tak logickým vyvrcholením čtyřletého cyklu a bezesporu doslova nirvanou pro fotbalové příznivce. Osobně jsem ale z fotbalových zápasů v televizním podání z Brazílie viděl asi jen jeden a půl zápasu. Ani sám nevím proč. Je snad na vině přemíra fotbalových utkání, znechucení z toho, kam se fotbal v naší české kotlině "až" dostal, či absence účasti národního týmu ČR na mistrovství? Asi od všeho něco. Poslední ligové kolo, konkrétně klání Ostrava - Slavia, mi navíc ukázalo, že fotbal může být krom té zábavy také jedním velkým utrpením. Ano, rozhodně nepatřím mezi ony "objektivní" diváky.