Liborův blog

Netflix je moc fajn, nemusíte čekat pravidelnou týdenní periodu na další díl seriálu, ale pokud jste hodně nedočkaví, tak k vám další díl pohotově doskáče... ihned. To je samozřejmě i případ Stranger Things, osmidílného seriálu, který nás vrací do osmdesátých let, a to se vším všudy. Opravdu, duch osmdesátek je jedinečný, i když spíše než o důslednou podobu osmdesátých let jako takových jde o rekonstrukci kulturního odlesku té doby. Koneckonců tvůrci seriálu vyrůstali v letech devadesátých a o osmdesátkách tak mají jen zprostředkovanou představu. Vůbec to ale nevadí, protože ta atmosféra ze seriálu přímo SÁLÁ (!!!) a je bezesporu jeho hlavní devizou. Jen si zkuste představit filmy jako je E. T., Super 8 a podobné věci, atmosféru knihy To od S. Kinga a fůru dalších "teenage" věcí zasazených do oné doby. Pokud se vám to podaří, tak tu ve výsledku máte Stranger Things. Od obrazu počínaje a u synťákového zvuku konče. Dokonalost sama. Jistě, je to tak trochu béčko s lehkým nádeche...

Pětadvacítka nám zestárla, je už z ní zkušená paní. Aby taky ne, když se tento tradiční silniční běh koná pravidelně od roku 1982... 1982 je shodou okolností také rok mého narození, takže v době, kdy se první vytrvalci vydali na trať vyměřenou panem W. Bednářem (který roku 1960 získal titul Mistr sportu a vyhrál třeba maraton v Košicích, což je i dnes slušný pojem) jsem už viděl světlo tohoto světa, ale nějaký velký "ánung" (jak říkávala babička) jsem z toho asi neměl, protože tehdy bylou mou největší starostí cucat mléko a správně vylučovat (dnes je tomu samozřejmě jinak, mléko moc nepiju....). Žebrácká 25 se pro mě tedy stala docela slušným lákadlem. Trasa dostatečně dlouhá tak, aby otestovala běžcovu vytrvalost a zároveň patřičně děsivá (368 m převýšení) s krásnou přírodou (výhledy na hrady Točník a Žebrák), ale hlavně za velmi příznivou cenu. Z běhání se stal veliký boom (o tom jsem tu k oneckonců už také psa l), čehož pochopitelně využívají různí podnikaví lidé. Nelze se...

Dobře si pamatuji dobu, kdy začal masivně nastupovat internet do českých domácností a leckdo si tehdy liboval, že to prospěje informační vybavenosti obyvatel. Lidé budou více číst, dostane se jim prostoru k vyjádření marginálnějších názorů, které se ne vždy protlačí do mainstreamových médií a celkově tak budeme moci nahlédnout problematiku z různých úhlů pohledu a udělat si tak vlastní obraz. A to bylo hodně mimo. Realita se totiž bohužel ukázala ve zcela jiném světle. Internet zdánlivě paradoxně přispěl jen k většímu vystavění zdí mezi názorovými odpůrci. Umožňuje totiž jednu úžasnou věc - navolit si vlastní obsah, který chceme sledovat. Nedělejme si iluze, že nám lidem obecně nějak moc záleží na nalezení pověstné "pravdy" a ani s tou objektivitou to asi nebude moc žhavé. Nepatřím asi zrovna mezi pesimisty, ale domnívám se, že daleko lákavějším cukrátkem je touha potvrzovat si vlastní "pravdu", obklopit se přitakávajícími názory až natolik, že náhodné objevení se n...

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, al...