Žebrácká pětadvacítka

Pětadvacítka nám zestárla, je už z ní zkušená paní. Aby taky ne, když se tento tradiční silniční běh koná pravidelně od roku 1982...

1982 je shodou okolností také rok mého narození, takže v době, kdy se první vytrvalci vydali na trať vyměřenou panem W. Bednářem (který roku 1960 získal titul Mistr sportu a vyhrál třeba maraton v Košicích, což je i dnes slušný pojem) jsem už viděl světlo tohoto světa, ale nějaký velký "ánung" (jak říkávala babička) jsem z toho asi neměl, protože tehdy bylou mou největší starostí cucat mléko a správně vylučovat (dnes je tomu samozřejmě jinak, mléko moc nepiju....).

Žebrácká 25 se pro mě tedy stala docela slušným lákadlem. Trasa dostatečně dlouhá tak, aby otestovala běžcovu vytrvalost a zároveň patřičně děsivá (368 m převýšení) s krásnou přírodou (výhledy na hrady Točník a Žebrák), ale hlavně za velmi příznivou cenu.
Z běhání se stal veliký boom (o tom jsem tu koneckonců už také psal), čehož pochopitelně využívají různí podnikaví lidé. Nelze se tomu divit, nabídka - poptávka. To, že je ale něco logické nemusí zároveň znamenat, že bych z toho byl nějak na větvi, že...
Vězte tedy, že zatímco na velkých městských závodech vysolíte klidně i tisícikorunu za proběhnutí se po rozpáleném městě (ale zase to vypadá líp na selfíčkách :)), tak v tomto tradičním závodě dáte pořadatelům jen 200 korun. Za to vás sice v cíli nečeká obligátní medaile (protože moderní trendy razí trochu pitomé heslo "každý je vítěz"), ale jiné věci: funkční triko s logem závodu, pozávodní oběd v místní školní jídelně, poukázka na pivo (Birell nebo Gambrinus), sprcha, šatna, možnost přespání den předen ve školní tělocvičně. Ne, není to rozhodně málo. Žebrácká 25 je totiž jednoduše závod, v němž jeho organizátorům nejde primárně o vydělání peněz, ale o sport, dobrou atmosféru a solidní propagaci svého města (což se jim podle mě celkem daří). Dost směšně pak působí řeči RunCzech o tom, jak své závody organizují zeména proto, že jim jde o zlepšení zdravotního stavu země ("rozběhejme Česko!")...

Ale zpět k závodu samotnému. Natrénovat jsem se snažil, ale ne vždy se mi to povedlo úplně odpovídajícím způsobem, takže celkový čas jsem si dokázal tipnout jen s velkou odchylkou. Z počátku jsem nasadil relativně klidné tempo (cca 5:30 na km), protože trať je zrádná. Prvních 10 km se stoupá vzhůru, aby se těch dalších 10 klesalo a zbylých 5 běželo po relativní rovince (zhruba). Největší chybou by tak bylo napálit to velkou rychlostí a někde na šestém kilometru zjistit, že už jaksi docházejí síly. Na trati se nacházely celkem 3 občerstvovačky (10., 15. a 20. km), takže osobně jsem si změny tempa rozvrhl podle nich. Když už jsem se vydrápal na vrcholek k občerstvovačce první, tak byl pocit všelijaký. Představa, že mě čeká ještě 15 dalších kilometrů nebylo zrovna lákavá, ale energetický gel a ionťák udělal své (+ navíc se trať konečně začala snižovat), takže nasadit tempo pod 5 min/km nebyl takový problém. Tam v podstatě pro mě závod začal.
A ono to docela šlo, až posledních 5km jsem toho už měl skutečně dost a musel zvolnit, sluníčko se totiž nakonec ukázalo jako větší nepřítel než kopce (kterých jsem se bál asi víc než bylo nutné). Výslední čas 2 h 18 minut a 4 vteřiny a 97. místo (ze 192 lidí v závodu) sice není něco, s čím by se člověk měl extra chlubit, ale na druhou stranu většina lidí by 25 km trasu měla problém vůbec ujít (o běhu nemluvě).

Vítězem se stal Abdelkabir Saji z Maroka s úžasným časem 1:22:26 (což by mu stačilo na výhru i v roce 1982).

Asi nikoho nepřekvapí, že se závodem jsem byl spokojen a rád bych se (pokud bude tedy zdraví sloužit) na start postavil i příští rok. To už budu i o něco zkušenější minimálně co se výběru náplastí na bradavky týče. Nevyplatí se to podceňovat, ono totiž náplasti které vydrží na 10 km závodě na 25 km mohou být úplně na nic. Pak z toho máte krvavé triko a vypadáte jako navrátilec z pouliční přestřelky (což je prý docela sexy..., nevím). S čipem na noze jsem se také "potkal" jen jednou (jenže to byl závod na cca 7 km) a tady jsem si ho (v obavě, že mi spadne... :-)) utáhl trochu více a na noze mi nechal menší šrám.

No jo, jenže to k tomu tak nějak patří. Kdybych si chtěl jen tak vyklusávat, to bych nemusel chodit na závody, ale užívat si pohodlné tempo, krásnou přírodu, výhledy, apod. Jo, někdo to asi dokáže i tak, ale já takový nejsem. Když je závod, tak se prostě "jede". A někdy i trochu na krev, no...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Virtuální pomníky

CID