Liborův blog

K Vánočním svátkům v naší zemi už řadu let patří sledování pohádkových příběhů v televizi. Ruku v ruce s touto tradicí ale jde hořekování nad tím, že klasická česká pohádka se vytratila kamsi do ztracena a dnes už něco podobného vzniknout nemůže. Skutečně? Podobné nářky slýchám docela často a předpokládám, že asi nebudu sám, komu to tak trochu leze na nervy. Trochu mi to připomíná vzpomínání na "staré a zlaté časy", které se už nikdy nevrátí, tedy na dobu, kdy bylo všechno lepší, tráva snad zelenější a pivo chutnalo lépe a bylo levnější. A jako v tomto případě, tak i pro pohádky podle mě platí, že se jedná o vzpomínky, které jsou přkryty příjemným sentimentem a člověk je má spojené s vlastním mládím, tedy s dobou, kdy bylo méně starostí (možná) a pokud nějaké ano, tak je další léta dokázala potlačit v paměti. Filmové pohádky (stejně jako jiné filmy) jsou do velké míry produktem své doby, tedy je nejde úplně stoprocentně zopakovat v jiném místě a jiném čase. Snaha o natočení ...

Máte doma mobil? Blbá otázka, co? Nicméně si pamatuji, že někdy na přelomu milénia to byla docela frekventovaná věta v rozličných rozhovorech. Máš mobil? Prozvoníš mě? Člověk je mezitím o něco starší a ta malá (inu, dnes zase o něco větší a šikovnější) krabička tu je stále s námi. Podle hesla "dobrý sluha, špatný pán" si ji dovolil jako mocnou rekvizitu použít současný král hororové tvorby - S. King. Se zápletkou knihy Puls (v originále "Cell") se to má asi tak, že kdosi neznámý nějak modifikuje mobilní signál, takže při přiložení volajícího telefonu k uchu dojde k jakémusi blíže nespecifikovanému přeprogramování lidského mozku. A z takto přeprogramovaných lidí se stávají nebezpeční šílenci zbavení všem vzpomínek i civilizačního balastu. Pak tu tedy máme rozpadající se společnost a mizející civilizaci, prostě všechny atributy (post)katastrofického příběhu. King je při vymýšlení zápletek svých knih velký šikula. S trochou nadsázky by bylo možné tento příběh přirovnat...

Soldout jsou už delší čas fungující skupinou z Belgie, která mě docela chytla za srdce svým debutem "Stop Talking" z roku 2004. Od té doby uplynulo hodně vody, nicméně Soldout stále zůstávají stejní, lépe řečeno - stejně dobří. Opět tedy na scénu přichází léty prověřený synťákový pop a electroclash, místy připomínající The Knife, Cabaret Voltaire, Grimes, Miss Kittin, apod. Jsem rád, že Charlotte a David vydali další album, 4 letá pauza samozřejmě není zase tak dlouho, ale osobně jsem si říkal, zda vůbec ještě fungují. Fungují :). Docela mě potěšil také seznam hostujících muzikant, kde nechybí například Maya z kanadské skupiny Austra. Pravdou sice je, že rané nahrávky Soldout (např. zmiňovaný debut) byly o něco syrovější a podle mě i lepší, takže i když skupina jako taková je pořád rozpoznatelná, tak nějaký posun tam samozřejmě znát je. Třináct let je totiž hodně dlouhá doba, během níž Soldout trochu stárnou se svými posluchači.

Rok 2045, svět je ve velkých problémech. Rostoucí energetické nároky a konzumní způsob života, pro nějž je "trvale udržitelné žití" asi jen báchorkou ekoteroristů, stihl vyčerpat drtivou většinu přírodních zdojů, zamořit ovzduší a přelidnit planetu. Chmurné to vyhlídky. Nelze se pak zase moc divit tomu, že většina obyvytel - pokud k tomu mají příležitost - se radši se svým bědným životem uchýlí do prakticky dokonalé virtualní reality s názvem OASIS. Ok, možná se tomu divit lze, ale "Ready Player One" není sociálně ekoligicky kritický román, ale dobrodružná kniha. Ono žít většinu život ve virtuálním světě může být zajímavé, ale postavit knihu jen na tom by asi bylo málo. Do hry tak vstupuje "Hon na vejce". Má se to totiž tak, že zakladatel OASIS zemře a veškerý svůj obsáhlý majetek se rozhodne věnovat jedinci, který najde ve hře skryté vejce (tzv. "easter egg"). To je pochopitelně velmi dobře schováno a cesta k úspěchu vede jen přes dokonalé pocho...