Krkonošská 50
Horskými běhy jsem v podstatě nepolíben. Nejvíce se jim asi blíží jeden z mých oblíbených závodů Lochovice - Plešivec, nicméně to je trať docela krátká a horské běhy mají zpravidla i tu vlastnost, že jsou docela dlouhé.
Jako chápu, že dělat v KRNAPu závod je asi dost náročná práce (a klobouk dolů před všemi, kteří se na akci podíleli), ale trochu mě to zarazilo.
Opětovným proběhnutím okolo Svatého Petra jsem ale aspoň udělal radost svému doprovodu. Je tomu totiž tak, že jsem se podmínku závodu - mít pri sobě nabitý mobil - rozhodl využít a pořádně tak otestovat funkci garmin live track. Email s odkazem, kde vybraní ubožáci mohli sledovat moji loudající se tečku na mapě a číst si například zajímavý vývoj srdečního tepu, totiž funguje jen, když jste na signálu, což všude na závodě nebylo. Pak to ale vypadá, že jste se někde na 7. km zřítili do jámy pekelné, protože ta tečka se ne a ne hnout. Jinak je live track ale samozřejmě fajn vynález, který ocení většina voyerů.
Jelikož rád trávím v létě dovolenou v Krkonoších, tak volba padla na jeden ze závodů série Mizuno s názvem Krkonošská 50. Jako podtitul má uvedeno "memoriál Ády Klepše", což byl člen horské služby, který před lety na horách zemřel. Před závodem se mu měla držet čestná minuta ticha, bohužel ne každý ze závodníků toho byl schopen. Škoda.
U podobných běhů je potřeba zvážit velmi pečlivě rozložení sil a dojít si před startem na wc. S wc byl ovšem trochu problém, v areálu (Svatý Petr, Špindl) jsem našel jen jedno, a to s frontou za níž by se nemusela stydět ani pověstná masna z dob gulášového socialismu. Škoda, nějaké toiky, popř. stojany s pisoáry by se určitě hodily...
No nic, po znělce Krkonošských pohádek je tu start a s ním i dlouho očekávané stoupání. Po cca 700 metrech ale před sebou vidím stojící houf lidí. Z relativně široké cesty totiž závod odbočuje na stoupající kamennou cestu, která je tak úzká, že po ní může nahoru stoupat jen dvojice závodníků.
Hodně lidí má s sebou běžecké (turistické?) hůlky, zprvu mě v těsných prostorách trochu jímá obava, zda se s jejich ostrými konci někdo po někom nechtěně neožene, ale vse je v pořádku. Na některé úseky by se mi asi také hodily, ale nemám s nimi pri běhu žádné zkušenosti, takže jsem zůstal věrný zásadě "na závod si neber nic, co nemáš odzkoušeno ".
Po velkém stoupání následují vzácné okamžiky roviny, další stoupání, které vystřídá strmé klesání až opět ku startu, kde na závodníky čeká poslední 8 km okruh.
Byl to ale právě onen prudký seběh dolů, co mi nadělal největší potíže. Už z dřívějška unavené nohy, nedostatek spánku (s čímž bojuji dlouhodobě) a patrně i málo tréninku seběhů byly faktory, po kterých už jsem se jen těžko rozbíhal.
Navíc se k tomu přidalo i moje bolavé místo v levém koleni, které při vidině dalších kopců hodlalo v těle uspořádat referendum o nesmyslnosti tohoto počínání. Dikybohu mozek nakonec všechny revoluční nálady utnul v zárodku s elegancí jakobínské gilotiny a jelo se dál.
V cíli jsem byl rád, že jsem v cíli. Pojedl banán a vypil nějaké ionťáky, což mi pak neudělalo moc dobře, ale aspoň jsem si mohl prohlédnout kouzelné prostředí veřejných záchodků ve Špindlu u autobusáku.
Se slovy, že už jsem tedy asi viděl vše, jsem se odebral trávit zbytek dovolené a dát si podvečerní masáž těch kousků těla, které mi ještě držely pohromadě.
Závod v Krkonoších má podle mě určité organizační neduhy, ale atmosférou a krajinou je moc prima, což ocením i já, jakožto ne zrovna zdatný vrchař. Hory to tak asi chtěly;).
Komentáře
Okomentovat