Liborův blog

 ... aneb není western jako western. Ano, i když je tento film řazen do oné westernové kategorie, tak rozhodně nečekejte klasické žánrové propriety. Samotné prostředí divokého západu zde působí spíše jako kulisa pro příběh, který se zaobírá ženskou emancipací, náboženským fundamentalismem a šovinismem.  Hlavní hrdinkou je Liz, žena která je porodní asistentkou, což ji trochu komplikuje fakt, že nemůže hovořit a domlouvá se znakovou řečí. Její relativně poklidný život s milujícím manželem a 2 dětmi naruší příchod zvláštně vyhlížejícího kazatele. Co na filmu zaujme na první dobrou je jeho rozdělení do 4 kapitol s jasným odkazem na biblické knihy. Děj je navíc představován nelineárně, ale není to na úkor srozumitelnosti. V podstatě se tím příběh stává zajímavějším, divák je dychtivější rozuzlení. Sledování to však není není úplně snadné, ne kvůli pochopení, ale spíše s odkazem na zobrazené násilí. Občas - zejména ke konci - jsem si říkal, že toto je už trochu moc. Jedná se o mužs...

 Můžete si říci, že rok 2021 nestál za nic, covid a tak vůbec... a máte vlastně i pravdu. Je tu však i hudba, která leckdy dokáže prosvítit temná období, když už tedy nic jiného.  Opět připomínám, že výběr tří desek je jako předchozí léta značně subjektivní a tak je třeba k němu i přistupovat. Goat Girl  On All Fours Post punkové Got Girl vrhli světu zajímavou desku plnou podmanivých melodií a zajímavých textů. Pro mě velké (pozitivní) překvapení. Altin Gun - Yol (omlouvám se za tu transkripci) Holandští Altin Gun s tureckými kořeny byli v roce 2021 celkem hudebně produktivní. Jejich psychedelický návrat do let sedmdesátých byl moc příjemným výletem. Django Django - Glowing in the Dark Tato deska spatřila světlo světa před necelým rokem a více než cokoli jiného připomíná dobře vyladěné album tvůrců, kteří už zkrátka "vědí". Deska zároveň boří hranice mezi žánry (šedesátkový pop-rock, krautrock, atd.) a to vše umně míchá dohromady.

  Americký seriál Chapelwaite je inspirován povídkou Stephena Kinga "Prokletí Jeruzalémské", k níž mám blízkou osobní vazbu, neboť je to pravděpodobně první věc, kterou jsem od známého mistra hrůzy vůbec kdy četl (bylo to někdy v polovině devadesátých let ve sbírce povídek Noční směna). Už tehdy mě z příběhu příjemně mrazilo v zádech a říkal jsem si, že onen příběh v dopisech by si zasloužil filmové zpracování. Nejedná se pochopitelně o převod do filmové podoby naprosto věrný předloze, ale tak už to bývá a často je to ku prospěchu věci, protože literární a filmové vyprávění jsou trochu jiné "sporty". Základ je však zachován, takže tu máme rok 1850 a rozháraného pana Boona, kterému do klína spadlo trochu nečekané dědictví v podobě domu s názvem Chapelwaite poté, co druhá část rodiny, s níž se ta jeho po dlouhou dobu nestýkala, kompletně vymřela. Jak už to ale také bývá, není smrt jako smrt, že.... Příběh je o to zajímavější, minimálně tedy pro mě, protože je zasazen ...