Liborův blog

Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno. Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna). Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu ...

Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě? Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne t...

Nedávno uplynulo přesně 80. let od vzniku prvního samostatného Slovenského státu. Existence tohoto státního útvaru je pochopitelně stále relativně živým předmětem mnoha diskusí, nicméně asi málokoho překvapí, že určitá část slovenské společnosti vnímá jako velmi výrazný (a spíše pozitivně přijímaný) milník své existence. Vznikl k tomu dokonce takový roztomile naivní obrázek. Pěkné, co? Dost potěší i styl kresby, takové hodně naivní, zároveň realistické, něco jako obrázky v časopisech Strážná věž od Svědků Jehovových. Nutno také dodat, že obrázek jsem si vypůjčil od www.naseslovensko.net, což je web jedné partaje, které předsedá neúspěšný prezidentský kandidát M. Kotleba. Na uvedeném webu se můžete dočíst, že Slovenský štát byl v časech druhé světové války vyhledávaným ostrůvkem pokoje a prosperity, zlepšovalo se zdravotnictví, infrastruktura a celkově životní úroveň. Ano, to vše může být pravda, ale každá mince má dvě strany. Slovenský štát byl totalitní zemí s vládou jedné strany se s...

To, že deska Get Tragic vlastně vůbec spatřila světlo světa, je takový menší zázrak. S kapelou jako takovou to už chvíli vypadalo dost bledě, duo spolu přestalo komunikovat a zdálo se, že po letech a mnoha úspěšných deskách hrozí rozpad. Ten se nakonec podařilo zažehnat, atmosféra mezi Laurem a Stevenem se pročistila. Nabyté zkušenosti tak mohli využít v novém albu, které nese dost příznačný název - "Get Tragic". Jo, vývoj byl opravdu dost tragický... Nové album zní trochu jinak než předchozí desky. Ke slovu se tu dostává elektronika a i když se stále jedná v základu o kytarové album, tak její vliv je tu znát na první poslech. Kapela se ale i tak drží chytlavých, v zásadě prakticky popových, melodií, ale tady mi chvilku trvalo, než jsem jim přišel na chuť. Je to asi nejvíc "jiné" album, které Blood Red Shoes vydali, což vynikne zejména ve chvíli, kdy si po jeho poslechu pustíte jejich debut. "Staré časy" trochu připomene song "Bangsar", velmi sil...

Před nějakým časem jsem se zde vypsal ze své lásky k izraelským seriálům. Je to láska slepá a lehce iracionální, nicméně tak už to v emoční oblasti bývá. Lehiyot ita (v angličtině se to překládá jako "She is with me", popř. někteří seriál mohou znát pod názvem "Beauty and the Baker") není typickým izraelským seriálem (tak, jak si jej asi spousta našinců představuje). Jedná se totiž o romantickou seriálovou komedii se všemi klady i zápory, které tento specifický žánr provázejí. Něco málo k příběhu - Amos Dahari je běžný mladý muž, který pracuje v pekárně svých rodičů. Jeho život se ale změní ve chvíli, kdy se v jedné trochu "hoch" restauraci (kam pochopitelně normálně nechodí a dostal se tam jen proto, že mezi ním a jeho šílenou snoubenkou se schyluje ke sňatku), čistě náhodně setká s jednou izraelskou supermodelkou, která je tak trochu milionářka (nebo tak nějak). A co čert nechtěl… Ano, je to tak trochu Popelka naopak, nicméně docela zábavná. Přiznám se, ...

Hrával jsem před časem na internetu online verzi jedné populární karetní hry. Byla to docela zábava, protože lidských zdrojů (rozuměj spoluhráčů) se ne vždy dostává v adekvátní míře. Velkou kaňkou na této hře byla ale vzájemná komunikace mezi hráči. Přiznám se, že je mi trochu proti srsti podle textových reakcí (navíc v jakémsi "chatovém" okénku) hodnotit mentální vyspělost daných jedinců, nicméně některé příspěvky byly dost šílené. Dobrá, možná někteří z těch hráčů byly děti, nicméně i to není podle mě úplně omluva pro afektované příspěvky, někdy vulgární, či jinak dehonestující. Přijde mi dost zvláštní, že pro někoho je online karetní hra natolik důležitou záležitostí, že kvůli ní doma u svého počítače patrně vyloženě zuří. Však podobné hraní by mělo být především o zábavě, ne? Pokud si navíc vezmete, že u této zmiňované hry hraje dost velkou roli také náhoda, tak některé reakce nechápu tuplem. Dobrá, to jsem možná nebyl zcela upřímný, já je svým způsobem chápu, ale těch li...

Rok 2019 už nějaký ten pátek pobývá v našich kalendářích, což mimo jiné znamená, že je čas na už tradiční přehled toho nejlepšího, co se dle mé maličkosti urodilo na hudebním poli. Znovu předestírám, že se jedná o výběr "svaté trojice" silně subjektivní, často zatížen chronickým sentimentem. The Vaccines - Combat Sports Marná sláva, deska od The Vaccines mi pečlivě hrála v přehrávači prakticky po celý rok. Poměrně přímočaré a na první dobrou působící album. Orbital - Monsters Exist Orbital mají svá nejlepší léta podle některých už dávno za sebou, přesto letošní deska ukázala, že je stále co nabídnout. Album, na které podle mě dobře sedí označení "deska s přesahem": Paul McCartney - Egypt Station Ano, nezbláznil jsem se. Jestli se o Orbital tvrdí, že nejlepší léta mají za sebou, co teprve říci o Paulovi, že... Jenže jeho letošní deska se mi velmi dobře trefila do nálady. Jedná se o vyzrálého hudebníka, která dokáže dobře bilancovat dlouhou kariéru. Egypt Station rozh...