Liborův blog

Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat. Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když... Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékal...

Maradonu zná asi každý včetně lidí, kteří si o fotbalu myslí, že je to zábava pro omezené pitomce. Je to jednoduše fenomén, který překračuje hranice svého oboru. Režisér Asif Kapadia se jej rozhodl představit svým typickým způsobem, jako rozervaného muže, který má v sobě Jekylla a pana Hydea. Dost lidí má tak s Diegem Maradonou trochu problém, krom geniálního fotbalisty totiž měl v sobě i kus infantilního pitomce a zatímco tělo dovedl ve fotbalu takřka k dokonalosti, tak s hlavou to bylo o poznání horší. Inu, nebyl první ani poslední... Film je to podle mě hodně povedený, je za ním vidět mravenčí práce tvůrců, kdy museli procházet míle a míle filmových pásů (které dokážou přesvědčivě vtáhnout do osmdesátých let) a i když dokument samotný se zaměřuje jen na Maradonovo působení v Neapoli a na světové šampionáty v letech 1986 a 1990, tak vězte, že i tak je toho dost. Prakticky v žádném záběru nám Diego nesleze z očí, můžeme tak vidět slavného fotbalistů při jeho nejlepších akcích (druhý g...

Brighton je fajn město, kde párty střídá oslavu. Také odsud ale pochází kapela z trochu zvláštním názvem Toy. Hoši z Brightonu už mají na kontě čtyři alba a rovněž spolupráci s Natashou Khan, čímž se dostali do širšího povědomí (aspoň tedy v mém případě). Poslední deska (z ledna tohoto roku) je považována jako jejich nejlepší počin. Posluchače velmi pozitivně naladí už úvodní "Sequence One", která mi trochu připoměla hudbu, kterou hrají např. takoví Lower Dens. Hodně silným momentem je pak podle mě i skladba "Last Warmth of the Day", ze které doslova cítíte hřejivost podvečerních letních paprsků (velmi vhodné k poslechu zejména v této fázi roku). Takhle by šlo pokračovat dál. Album je plné velmi silných skladeb, které nenudí a dokáží překvapit. Hudebně se jedná o dost zvláštní směsici post-punku a krautrocku s psychedelickou omáčkou. Rozhodně to nepůsobí prvoplánově. Za mě je album "Happy in the hollow" určitě velmi příjemným překvapením tohoto hudebního r...

Neviditelné jsou jedním z těch nenápadných filmů, které se vám dokážou zarýt hluboko pod kůži. Film se zaměřuje na jakýsi denní stacionář pro ženy bez přístřeší. Katalyzátorem děje je pak moment, kdy se blíží zavření stacionáře, ten je totiž pro mnoho klientek klíčovým bodem v jejich jinak velmi chudé sociální síti. Sociální pracovnice tedy vezmou rozum do hrsti a zkusí to jinak. Jak? Tak na to se radši běžte podívat do kina. Film Neviditelné totiž asi není z těch, které by trhaly divácké rekordy, takže o to lepší dojem můžete mít, když se na něj na stříbrném plátně mrknete . Velkým plusem filmu je jeho autentičnost, kdy si absolutně na nic nehraje, dialogy tu nepůsobí uměle a ani prvoplánově (možná s jednou výjimkou). Autentičnosti nahrává i obsazení některých skutečných žen bez domova. Ve výsledku se tak jedná o velmi sympatický film, který sice na úvod může působit trochu chaoticky, nicméně věřím, že u každého diváka se to brzy vstřebá. Jen je potřeba neočekávat od toho nějakou velk...

Už řadu let je pěknou tradicí, že květen patří hokeji. Sice je pravda, že ještě nedávno v dobu kdy hokejový turnaj končil, tak ten současný teprve začíná a kazem na kráse také může být i malý zájem fanoušků zpoza oceánů (čímž se celý turnaj ocitá v ostré pozornosti fandů jen z několika málo zemí), ale to jsou jen takové otravné mouchy, kterými se netřeba zatěžovat. Já si tedy tuto porci hokejových zápasů užívám nadmíru, ostatně jako už po několik desetiletí. Jisté kouzlo těchto turnajů spočívá podle mě v tom, že rozhodující klání probíhají formou play off na jeden zápas . V tu chvíli se zvětšují šance papírovým outsiderům, protože jednou za čas porazit nějakého favorita je bezesporu schůdnější cesta, než mu několikrát nabančit v sérii na 4 vítězství. Takovou odvrácenou stranou mince je pak klíčový "boj o vše" - čtvrtfinále, kde se kolikrát naskytne ne zrovna atraktivní podívaná. Důležitost zápasů a s tím související nervozita je někdy cítit jak mezi hráči, tak i mezi fandy na...

Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno. Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna). Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu ...

Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě? Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne t...