Neviditelné (Les Invisibles) 2018


Neviditelné jsou jedním z těch nenápadných filmů, které se vám dokážou zarýt hluboko pod kůži. Film se zaměřuje na jakýsi denní stacionář pro ženy bez přístřeší. Katalyzátorem děje je pak moment, kdy se blíží zavření stacionáře, ten je totiž pro mnoho klientek klíčovým bodem v jejich jinak velmi chudé sociální síti. Sociální pracovnice tedy vezmou rozum do hrsti a zkusí to jinak. Jak? Tak na to se radši běžte podívat do kina. Film Neviditelné totiž asi není z těch, které by trhaly divácké rekordy, takže o to lepší dojem můžete mít, když se na něj na stříbrném plátně mrknete Usmívající se.

Velkým plusem filmu je jeho autentičnost, kdy si absolutně na nic nehraje, dialogy tu nepůsobí uměle a ani prvoplánově (možná s jednou výjimkou). Autentičnosti nahrává i obsazení některých skutečných žen bez domova. Ve výsledku se tak jedná o velmi sympatický film, který sice na úvod může působit trochu chaoticky, nicméně věřím, že u každého diváka se to brzy vstřebá. Jen je potřeba neočekávat od toho nějakou velkou komedii (byť film je tak někdy prezentován). Ano, humorné scény tu jsou, nicméně netvoří základ snímku. Vyčítat by snad šlo i trochu "happyendové" zakončení některých scén, neboť skutečnost bývá asi o poznání více depresivnější. Chápu to ale jako záměr tvůrců pracovat s nadějí, ta je totiž pro klienty bez domova někdy opravdu klíčovou.
A znáte to, lepší falešná naděje, než falešná beznaděj.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Obrázek
Znáte "Meoskop"? Možná ano, možná ne. Přitom meoskop je taková úžasná a stará věc. Kdysi dávno (v šedesátých, sedmdesátých letech) se meoskopy vyráběly kousek od Broumova (závod Hynčice). Jeden takový výrobek stál cca 35 kč, což nebylo zrovna málo, ale přesto ještě cenově dosažitelné. A co že to vlastně je? Meoskop je takový 3D prohlížeč, který si dáte proti sluníčku před očka (pro každé oko je tam jeden otvůrek) a můžete se kochat obrázky, jež se na tenkém kotouči vkládaly do samotného zařízení. Počátky působení tohoto přístroje u nás spadají do roku 1959 a já se mohu pochlubit, že jsem vlastníkem jednoho meoskopu s pěknou krabičkou plnou zajímavých "filmů", jež zobrazují na snímcích rozličné kouty tehdejšího Československa. Kupodivu po dlouhou dobu jsem ani nevěděl co se nám to skrývá v té tajemné a zachovalé krabičce s názvem meoskop. Až teprve nedávno - po návratu ze Slovenska - jsem si všiml, že mezi "filmy" se nachází i jeden s označením "Dobšín
Další informace

Virtuální pomníky

Smrt je neodvratné, vše živé směřuje ke smrti de facto ode dne svého zrození, obranou proti této skutečnosti pak může být mnoho forem, jež se mohou kulturně lišit, ale něco přesto mají společné. Třeba touhu něco tu po sobě na světě zanechat. Dávní králové a vládci stavěli monumentální pomníky své dnes již zašlé (a někdy i zcela zapomenuté slávy). Jména jako je Cheops, Feidiás (a koneckonců i ten Hérostratos, který si tak rád hrál s ohněm) se dostala do historie a i naše současná generace si je pamatuje, byť informace o nich jsou útržkovité, nicméně právě v oné paměti v podstatě přežívají dál (byť někdy jen jako legenda). Někteří lidé se snaží stát nesmrtelnými v podobě svých potomků. Koneckonců, byla to snad Arendtová, která tvrdila, že právě řecká touha po hledání nesmrtelnosti stála na počátku veškeré filosofie. I dnes se pochopitelně lidé snaží být nesmrtelní, někteří si plánují okázalé hrobky (a už vůbec třeba netuší, že po jejich smrti nebude nikdo, kdo by jim tam nosil květiny) a
Další informace

Hádej, kdo je vrah (2022)

 Na tento počin ze studia A24 jsem se docela těšil. Studio má totiž podle mě docela zajímavé výstupy, za něž hovoří jen namátkou skvělý horor "X", artové Aftersun, westernové Slow West, apod. I když se často na první pohled může zdát, že jsou to dost rozdílné snímky, tak hluboko uvnitř mají cosi společného. Tou společnou DNA je A24, tedy určitý filmový dojem podivnosti a specifického humoru, to vše protkané filmovými postupy typickými pro nezávislé snímky. S trochou nadsázky bych se nebál o tomto filmu prohlásit, že by se určitě líbil Agathe Christie, pokud by tedy její staromilská duše snesla pohled na líbající se ženy a na současnou hudbu "mileniálů". V zásadě by se ale - pokud film a jeho příběh obnažíme na dřeň - dalo říci, že se jedná o klasický "slasher" s relativně překvapivou pointou. Hlavní hrdinové jsou představeni trochu vágně a zprvu možná nejeden divák může mít problém s orientací u jmen a tváří, i v tom, kdo koho má/nemá rád. To první se čase
Další informace