Liborův blog

Film Hearts Beat Loud režiséra Bretta Haleyho (který se také podílel na tvorbě scénáře) je celkem příjemným, pohodovým kouskem. Problem, který s ním trochu mám, je - v mých očích - jeho nevěrohodnost. Frank (člověk věkem okolo 50) prodává ve svém obchodě hudební desky. Po smrti manželky vychovává dceru Sam, která se chystá na dráhu studia medicíny (což v USA není levá záležitost). Frank má však velký sen, utvořit se svoji dcerou hudební skupinu a nahrávat skladby a koncertovat. Bohužel, dcera do toho tak zapálená není. Frank má navíc problém s penězi a také se svoji stárnoucí matkou, která krade po obchodech. Jak se to vše vyvrbí nám film ukazuje na cca 97 minutách. Zápletka je podle mě docela fajn, ale do očí bijící mi přijde kontrast životního stylu rodiny (prakticky vše od Apple, apod.) s tím, že jsou údajně na mizině. To je linka, na které šlo podle mě více zapracovat, aniž by se z toho nutně muselo stát sociální drama. Takto podané to ale nepůsobí moc věrodně, spíše odflákle. Dost...

Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat. Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když... Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékal...

Maradonu zná asi každý včetně lidí, kteří si o fotbalu myslí, že je to zábava pro omezené pitomce. Je to jednoduše fenomén, který překračuje hranice svého oboru. Režisér Asif Kapadia se jej rozhodl představit svým typickým způsobem, jako rozervaného muže, který má v sobě Jekylla a pana Hydea. Dost lidí má tak s Diegem Maradonou trochu problém, krom geniálního fotbalisty totiž měl v sobě i kus infantilního pitomce a zatímco tělo dovedl ve fotbalu takřka k dokonalosti, tak s hlavou to bylo o poznání horší. Inu, nebyl první ani poslední... Film je to podle mě hodně povedený, je za ním vidět mravenčí práce tvůrců, kdy museli procházet míle a míle filmových pásů (které dokážou přesvědčivě vtáhnout do osmdesátých let) a i když dokument samotný se zaměřuje jen na Maradonovo působení v Neapoli a na světové šampionáty v letech 1986 a 1990, tak vězte, že i tak je toho dost. Prakticky v žádném záběru nám Diego nesleze z očí, můžeme tak vidět slavného fotbalistů při jeho nejlepších akcích (druhý g...

Brighton je fajn město, kde párty střídá oslavu. Také odsud ale pochází kapela z trochu zvláštním názvem Toy. Hoši z Brightonu už mají na kontě čtyři alba a rovněž spolupráci s Natashou Khan, čímž se dostali do širšího povědomí (aspoň tedy v mém případě). Poslední deska (z ledna tohoto roku) je považována jako jejich nejlepší počin. Posluchače velmi pozitivně naladí už úvodní "Sequence One", která mi trochu připoměla hudbu, kterou hrají např. takoví Lower Dens. Hodně silným momentem je pak podle mě i skladba "Last Warmth of the Day", ze které doslova cítíte hřejivost podvečerních letních paprsků (velmi vhodné k poslechu zejména v této fázi roku). Takhle by šlo pokračovat dál. Album je plné velmi silných skladeb, které nenudí a dokáží překvapit. Hudebně se jedná o dost zvláštní směsici post-punku a krautrocku s psychedelickou omáčkou. Rozhodně to nepůsobí prvoplánově. Za mě je album "Happy in the hollow" určitě velmi příjemným překvapením tohoto hudebního r...

Neviditelné jsou jedním z těch nenápadných filmů, které se vám dokážou zarýt hluboko pod kůži. Film se zaměřuje na jakýsi denní stacionář pro ženy bez přístřeší. Katalyzátorem děje je pak moment, kdy se blíží zavření stacionáře, ten je totiž pro mnoho klientek klíčovým bodem v jejich jinak velmi chudé sociální síti. Sociální pracovnice tedy vezmou rozum do hrsti a zkusí to jinak. Jak? Tak na to se radši běžte podívat do kina. Film Neviditelné totiž asi není z těch, které by trhaly divácké rekordy, takže o to lepší dojem můžete mít, když se na něj na stříbrném plátně mrknete . Velkým plusem filmu je jeho autentičnost, kdy si absolutně na nic nehraje, dialogy tu nepůsobí uměle a ani prvoplánově (možná s jednou výjimkou). Autentičnosti nahrává i obsazení některých skutečných žen bez domova. Ve výsledku se tak jedná o velmi sympatický film, který sice na úvod může působit trochu chaoticky, nicméně věřím, že u každého diváka se to brzy vstřebá. Jen je potřeba neočekávat od toho nějakou velk...

Už řadu let je pěknou tradicí, že květen patří hokeji. Sice je pravda, že ještě nedávno v dobu kdy hokejový turnaj končil, tak ten současný teprve začíná a kazem na kráse také může být i malý zájem fanoušků zpoza oceánů (čímž se celý turnaj ocitá v ostré pozornosti fandů jen z několika málo zemí), ale to jsou jen takové otravné mouchy, kterými se netřeba zatěžovat. Já si tedy tuto porci hokejových zápasů užívám nadmíru, ostatně jako už po několik desetiletí. Jisté kouzlo těchto turnajů spočívá podle mě v tom, že rozhodující klání probíhají formou play off na jeden zápas . V tu chvíli se zvětšují šance papírovým outsiderům, protože jednou za čas porazit nějakého favorita je bezesporu schůdnější cesta, než mu několikrát nabančit v sérii na 4 vítězství. Takovou odvrácenou stranou mince je pak klíčový "boj o vše" - čtvrtfinále, kde se kolikrát naskytne ne zrovna atraktivní podívaná. Důležitost zápasů a s tím související nervozita je někdy cítit jak mezi hráči, tak i mezi fandy na...

Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno. Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna). Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu ...