Liborův blog

Od té doby co si tak pobíhám světem jsem si pohrával s myšlenkou zkusit si nějaký ten závod v zahraničí. Jelikož se navíc pravidelně pokoušíme o objevování Řecka, tak volba padla právě na tuto zemi. Pečlivě jsem prosvištěl web Running Greece a runningnews.gr a volba vzhledem k časovým možnostem a výletářským touhám padla na ostrov Skiathos. Ano, takto půvabné je hlavní město ostrova. Skiathos se nachází v Severních Sporádách a mezi turisty je znám jako "ten řecký ostrov s divným letištěm". Posuďte sami, pro fanoušky pozorování letadel ideální záležitost.... Jezdí sem hodně Britů a ostrov obecně dost těží z toho, že se nedaleko natáčela filmové verze muzikálu Mamma Mia, na kterém si dost lidí ulítává a Řekové pochopitelně nechtějí nechat tento zdroj peněz ležet ladem. Najdete tu tak plavbu ve stylu Mamma Mia, možnost mít svatbu ve stylu Mamma Mia, či ve městě dokonce cukrárnu s názvem Mamma Mia, kde však překvapivě mají velmi dobré pochoutky. Ideální strava několik dní před zá...

Po dlouhé době jsem zavítal na fotbalový stánek pražské Viktorie. Má poslední zkušenost byla poněkud hořkého zrna (rok 2014 a pořážka Slavie od domácí Viktorky), leč tentokrát jsem vyhlížel snadný úspěch. Cílem sešívaných v MOL CUPU (jak se jmenuje náš národní fotbalový pohár) byli fotbalisté Vyšehradu (toho času na 13. místě druhé ligy). Pro Slavii, která v současnosti exceluje v Champions League, je to takový drobný předkrm. Míč je však kulatý a fotbalový David si nejednou vyšlápl na Goliáše (jak nám nedávno dokázal třeba anglický Colchester)... Slavia zápas zvládla bez problémů, výhra 8:0 hovoří za vše. Média ale spíše než analýza zápasu zaměstnávaly texty o herci Jakubovi Štáfkovi, který za Vyšehrad nastoupil coby fiktivní seriálová postava Lavický. No a mně to přijde trochu jako pitomost a neúcta k národnímu fotbalovému poháru. Zkusím v několika bodech napsat proč. 1. Někdo to může přirovnat ke známému startu herce Trojana (na 5 minut) v utkání druhé ligy za Bohemku. Podle mě to ú...

Táborská republika je rozsáhlé (776 stran) dílo ve své době hodně uznávaného autora, který dnes sice není zapomenut (Kladivo na čarodějnice vyšlo znovu asi před 10 lety), ale mezi nejčtenější spisovatele určitě nepatří. Není se čemu divit, Kaplický byl už od mládí zapálený radikální socialista (do KSČ však nikdy nevstoupil) a z jeho díla to je docela poznat. To však neznamená, že by jeho knihy byly vyloženě tendenční, naopak, vždy mi přišlo, že Kaplický se ve svých knihách snažil zbavit minulost zbytečně sentimentálního nánosu. Na sled událostí sice důsledně nahlíží svoji optikou, což by však šlo napsat o drtivé většině autorů - a upřímně, pokud mám porovnat např. s nedávnou Vondruškovou Husitskou epopejí, tak jednoznačně volím Kaplického. Táborská republika začíná rokem 1420 se vznikem samotného Tábora. Kniha má tři části (Lid vyvolený, Na množství nehleďte, Pakosti a drabanti). Kaplický tu nastiňuje vývoj táborské obce (republiky - po vzoru Benátek), kdy tu na počátku nacházíme velký...

Film Hearts Beat Loud režiséra Bretta Haleyho (který se také podílel na tvorbě scénáře) je celkem příjemným, pohodovým kouskem. Problem, který s ním trochu mám, je - v mých očích - jeho nevěrohodnost. Frank (člověk věkem okolo 50) prodává ve svém obchodě hudební desky. Po smrti manželky vychovává dceru Sam, která se chystá na dráhu studia medicíny (což v USA není levá záležitost). Frank má však velký sen, utvořit se svoji dcerou hudební skupinu a nahrávat skladby a koncertovat. Bohužel, dcera do toho tak zapálená není. Frank má navíc problém s penězi a také se svoji stárnoucí matkou, která krade po obchodech. Jak se to vše vyvrbí nám film ukazuje na cca 97 minutách. Zápletka je podle mě docela fajn, ale do očí bijící mi přijde kontrast životního stylu rodiny (prakticky vše od Apple, apod.) s tím, že jsou údajně na mizině. To je linka, na které šlo podle mě více zapracovat, aniž by se z toho nutně muselo stát sociální drama. Takto podané to ale nepůsobí moc věrodně, spíše odflákle. Dost...

Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat. Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když... Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékal...

Maradonu zná asi každý včetně lidí, kteří si o fotbalu myslí, že je to zábava pro omezené pitomce. Je to jednoduše fenomén, který překračuje hranice svého oboru. Režisér Asif Kapadia se jej rozhodl představit svým typickým způsobem, jako rozervaného muže, který má v sobě Jekylla a pana Hydea. Dost lidí má tak s Diegem Maradonou trochu problém, krom geniálního fotbalisty totiž měl v sobě i kus infantilního pitomce a zatímco tělo dovedl ve fotbalu takřka k dokonalosti, tak s hlavou to bylo o poznání horší. Inu, nebyl první ani poslední... Film je to podle mě hodně povedený, je za ním vidět mravenčí práce tvůrců, kdy museli procházet míle a míle filmových pásů (které dokážou přesvědčivě vtáhnout do osmdesátých let) a i když dokument samotný se zaměřuje jen na Maradonovo působení v Neapoli a na světové šampionáty v letech 1986 a 1990, tak vězte, že i tak je toho dost. Prakticky v žádném záběru nám Diego nesleze z očí, můžeme tak vidět slavného fotbalistů při jeho nejlepších akcích (druhý g...

Brighton je fajn město, kde párty střídá oslavu. Také odsud ale pochází kapela z trochu zvláštním názvem Toy. Hoši z Brightonu už mají na kontě čtyři alba a rovněž spolupráci s Natashou Khan, čímž se dostali do širšího povědomí (aspoň tedy v mém případě). Poslední deska (z ledna tohoto roku) je považována jako jejich nejlepší počin. Posluchače velmi pozitivně naladí už úvodní "Sequence One", která mi trochu připoměla hudbu, kterou hrají např. takoví Lower Dens. Hodně silným momentem je pak podle mě i skladba "Last Warmth of the Day", ze které doslova cítíte hřejivost podvečerních letních paprsků (velmi vhodné k poslechu zejména v této fázi roku). Takhle by šlo pokračovat dál. Album je plné velmi silných skladeb, které nenudí a dokáží překvapit. Hudebně se jedná o dost zvláštní směsici post-punku a krautrocku s psychedelickou omáčkou. Rozhodně to nepůsobí prvoplánově. Za mě je album "Happy in the hollow" určitě velmi příjemným překvapením tohoto hudebního r...