Skiathos Trail Run

Od té doby co si tak pobíhám světem jsem si pohrával s myšlenkou zkusit si nějaký ten závod v zahraničí. Jelikož se navíc pravidelně pokoušíme o objevování Řecka, tak volba padla právě na tuto zemi. Pečlivě jsem prosvištěl web Running Greece a runningnews.gr a volba vzhledem k časovým možnostem a výletářským touhám padla na ostrov Skiathos.

Ano, takto půvabné je hlavní město ostrova.

Skiathos se nachází v Severních Sporádách a mezi turisty je znám jako "ten řecký ostrov s divným letištěm". Posuďte sami, pro fanoušky pozorování letadel ideální záležitost....

Jezdí sem hodně Britů a ostrov obecně dost těží z toho, že se nedaleko natáčela filmové verze muzikálu Mamma Mia, na kterém si dost lidí ulítává a Řekové pochopitelně nechtějí nechat tento zdroj peněz ležet ladem. Najdete tu tak plavbu ve stylu Mamma Mia, možnost mít svatbu ve stylu Mamma Mia, či ve městě dokonce cukrárnu s názvem Mamma Mia, kde však překvapivě mají velmi dobré pochoutky.

Ideální strava několik dní před závodem...

Ve výsledku je tak Skiathos docela turistickým ostrovem. Není to ale naštěstí nějaký "party island", většinou převažují starší výletníci, takže na konci sezóny se to docela dá zvládnout (i když cesty přeplněným autobusem a tam se prodírající prodavač lístků mě asi budou strašit dlouho). O nějaký neposkvrněný ráj se však určitě nejedná a místní (těch cca 5000 stálých obyvatel ostrova) ví, jak mají své dědictví kapitalizovat.

Abych samozřejmě nezněl moc negativně, tak bych měl určitě zmínit, že ostrov má mnoho turistických stezek, které jsou jako stvořené pro objevování. Příroda je tu (zejména v západní části ostrova) skutečně půvabná a láká s batůžkem na zádech k objevování zastrčených pláží. Třeba tady...

Za zmínku pochopitelně stojí i klášter Evangelistria, kde byla v roce 1807 zhotovena první řecká vlajka (místní jsou na to dost hrdí a občas mají toto datum spolu s vlajkou třeba na autě a tak...). Za 2 eura lze vlézt do expozice v klášteře a tam máte možnost spatřit originál tkalcovského stavu. Tehdy na vlajku přísahalo několik řeckých vlastenců, mezi nimi byl i jakýsi Andreas V. Miaoulis, kterého si bůhvíproč pořád představuji s kočičí hlavou...

Tímto oslím můstkem jsem se aspoň dostal k další devize ostrova - ke kočkám. Nalijme si čistého piva, Řekové zpravidla moc kočky nemusí a jsou pro ně v lepším případě něco jako u nás holubi ve městech. Jen málokde na pevnině naleznete rodinu, která by se starala o kočku tak, jak je zvykem u nás. Skiathos je v tomto smyslu dobrou výjimkou, protože z iniciativy jedné britské dámy má malou kočičí charitu, díky níž je těmto tvorům na různá místa po ostrově distribuováno jídlo, o handicapované kočky se někdo stará, apod. Ve výsledku jsou tak tamní kočky o poznání hezčí než třeba ty na Krétě. Více info lze nalézt zde.

Každý kraj má svého slavného rodáka. Někde jich je více, jinde stačí jeden. Na ostrově Skiathos tuto funkci plní pan Papadiamantis. Ve městě lze nalézt jeho dům s malou expozicí (za 2 eura), která trochu připomíná výstavu ve filmu Jára Cimrman ležící spící, i zde totiž mají popisky typu "pohovka, na které mistr naposledy vydechl". Našince potěší v suterénu domu sbírka překladů do různých jazyků, kde nechybí čeština v podobě povídkové sbírky "Moře náš osud" vydané v Československu roku 1989. Jinak česky mistrovi nic nevyšlo, nicméně dá se číst i v angličtině, takže v letadle jsem si pročetl jeho povídku "The Gleaner". Papadiamantis píše zajímavě, čtivě, asi by se dal šoupnout mezi realisty, trochu mi to připomínala Dickense. Většinu svého díla věnoval ostrovu Skiathos a popisu nelehkého života tamních obyvatel, což v 19. století fakt nebyl med (ano, objevují se tu mrtvé děti, děty hladovějící, starající se prarodiče, prostopášní lidé a samozřejmě také lepra...).

Většina turisticky pozitivních míst má své "hajlájty", tedy místa, kde se každý fotí, kde každý musí být, atd. V případě tohoto ostrova si troufnu tvrdit, že podobným místem je pláž Lalaria. Usmívá se na vás už z prospektů na letišti a ono "skalní oko" si skutečně brzy snadno zapamatujete.

Dost blbý ale je, že na ono místo se můžete dostat jen lodí (pokud tedy nejste velmi zkušení horolezci), čehož pochopitelně využívají různé dopravní společnosti.

Moře obecně je pro ostrovní obyvatele pochopitelně velmi důležitou věcí, v minulosti bývalo přísunem potravy, v současnosti důvodem přísunu mnohých turistů. Dříve ale také způsobovalo různé nepříjemnosti, jednou z těch významnějších je bezesporu přítomnost pirátů. Ti ve středověku sužovali místní svými rejsami natolik, že se jednoduše rozhodli přestěhovat své město - a to ideálně co nejvýše na co nejbezpečnější pozici. Výsledkem bylo tzv. "Kastro", město v severní části ostrova, kam byl přístup na velká skaliska jen skrze relativně malý dřevěný most. Místní tam dleli až do roku 1830, kdy usoudili, že nazrál čas na návrat na původní pozici. Dnes v Kastru najdeme jen ruiny a pár kostelů, působí to ale naprosto úžasně...

Koukám ale, že jsem původně chtěl psát o něčem úplně jiném a linka vyprávění mi začala pozvolna nezvladatelně odbíhat. Pardon.

Běžecký závod na Skiathosu se pořádá - tuším - od roku 2012, místní pořadatele poměrně často hýbou s termíny, někdy se koná v květnu, jindy v říjnu, letos to vyšlo na září (což mi vzhledem k počasí přijde jako ideální). Jedním z důvodů bude patrně dostat na závod dost lidí ze zahraničí, kteří tu tráví svoji dovolenou. To se daří. Zároveň ale závod není nějakou masovkou. Na všechny tratě (Skiathos Trail Run nabízí 21 km a 10 km + nějaké menší dětské závody, kde běželi jen místní děti) se zpravidla přihlašuje méně než 100 jedinců, což mi vyhovuje, anonymita může odpadnout stranou, lépe se sdílí zkušenosti a v křivolakých uličkách není nutno používat "ostré lokty".

Ještě zpátky k těm vzdálenostem. Už jsem se s tím totiž v Řecku setkal, udávaná délka trati totiž značí jen její přibližnou délku skutečnou. 10 km (na které jsem se nakonec přihlásil) ve skutečnosti není deset, ale zhruba jen nějakých 9,2. Já vím, rozdíl není velký, ale když je člověk z ČR zvyklý na to, že délky závodů tu víceméně sedí s tolerancí 100 metrů s avizovanými čísly, tak to trochu překvapí.

S předstihem tedy přes internet zaplatím startovné 10 euro, což se mi jeví jako celkem solidní cena. Svůj názor však po příletu musím opravit. Není to solidní cena...., je to cena přímo famózní! Hned se dostanu k tomu proč tomu tak je.

Součástí závodu je totiž i slavností večer před startem, kdy jsme se shromáždili u bývalé pevnůstky Bourtzi (postavili ji Benátčané, ale nějakou část své minulosti sloužila také jako nemocnice pro leproiky, základní škola a dnes je tam stylové café, venkovní divadlo a muzeum námořnictví), odkud s nutným časovým zpožděním (které je v této zemi něco jako národní zvyk) za všeobecného švitoření rozličných jazyků (převládá řečtina) vydáváme s místním gymnaziálním učitelem Janisem na prohlídku města. Janis mi přijde jako velmi zapálený patriot, s nadšením povídá o zajímavých stavbách a místech, které mají souvislost s místním spisovatelem Papadiamantisem, ukazuje nám také lokalitu, kde pod vodou se svými studenty objevil zbytky zdiva, které patrně ve středověku chránilo přístav. Je to hodně zajímavé, ale s jednou malou vadou. Janis hovoří řecky. Občas jej zastaví jeho kolegyně a pokouší se základ projevu překládat do angličtiny. Je to roztomile improvizované a přistihuji se u toho, že se v jejich přítomnosti cítím dost prima.

Se zapadajícím sluncem postupujeme dál městem, Janis a jeho kolegyně nás upozorňují na malé červené šipky na zemi, které značí trať závodu a mé podezření ohledně trati se stává jistotou. Když jsem si totiž předtím procházel město, tak jsem si říkal, že se někomu ze závodníků asi musela zbláznit GPS, protože tudy ROZHODNĚ žádný závod běžet nemůže (jednalo se o malou pěšinku nad mořem na skále, kde se vedle sebe nevejdou ani dva lidé). Na druhou stranu proč ne, aspoň to bude zajímavé. Pokračujeme k místnímu hřbitovu, kde se odděluje trať pro 21 km a 10 km. Po další exkurzi do místní minulosti nás však čeká zlatý hřeb večera. Společná pasta party!

Zažil jsem tedy už na závodech lecos, ale tato pasta party byla naprosto dokonalá. Nemusím snad ani dodávat, že veškerá konzumace byla v ceně startovného (to je těch 10 euro) a konzumovat mohl i váš doprovod, který nebyl početně omezen. Ve výsledku jsem se najedl tak, jako na ostrově dosud ne. K mání nebyla jen "pasta", tedy zde těstoviny s rajčatovou omáčkou, ale i řecké souvlaki a spousta jiných dobrot. Připomínám, že to vše v ceně 10 euro za startovné, k čemuž je nutno připočítat i tričko závodu a finisherskou medaili. Klobouk dolů, když to srovnám s některými českými závody, kde máte omezené příděly těstovin, za triko musíte dát další stovky organizátorům, apod., tak skutečně všechna čest.

Velkou nevýhodou na pasta party ale bylo to, že jsme neuměli řecky... Několik řeckých závodníků si mě přišlo prohlédnout a po kratším rozhovoru "za kolik že mám normálně desítku a kterou trať běžím" asi usoudili, že pro ně nepředstavuji velké nebezpečí a šli spát. To je koneckonců dobré rozhodnutí, není nad kvalitní spánek před závodem.

Ráno cestou autobusem na start potkáváme skupinu Angličanů v běžeckém oblečení, mrkneme na sebe a je nám jasné kam všichni jedeme. Jsou povídaví a brzy přetřásáme novinky ze světa fotbalu. Potěšilo mě, že znají pražskou Slavii a viděli odvážný boj na půdě milánského Interu. Většinou to jsou fandové FC Liverpool a běží delší trať 21 km, s trochou legrace dodávají, že musí běžet rychle, aby stihli odpolední fotbalový zápas v baru. Trochu mě tak mrzí, že jsem si také nezvolil 21 km, ale když jsem si na jaře tohoto roku platil startovné, tak jsem si říkal něco o tom, že jedu na dovolenou a nebudu se moc honit a své jistě sehrála i informace o nastoupaných metrech na delší trati. Prý něco přes 900. Jo, ostrov to je dost kopcovitý.

Na startu je celkem klid, vyzvedávám si číslo a prazvláštní čip, který se připíná na traničky u bot (ještě jsem se s tím tedy nesetkal). Trochu se rozklušu po Bourtzi, následuje povinné odskočení "na malou" a už se hrnu ke startu, kde mezitím Janis se svým zvučným hlasem udílí nějaké pokyny v řečtině. Vytuším, že je to opakování popisu trasy. Tu naštěstí znám.

No a pak je start. Se závodem se to má tak, že se běží za plného provozu, tedy na silnicích jezdí auta, motorky (prostě vše, co tam normálně jezdí), v uličkách jsou lidé a kočky, takže nevyrážím po nábřeží úplně naplno, protože se bojím kolize. Ta se naštěstí nekoná. Po asi 250 metrech následuje několik točitých schodů, pak další stoupání, rovinka, kontrola zda následuji červené značky, přeběh pěšiny na skále (to se mi uleví), kde se postupně zavěšuji za jednoho závodníka, který vypadá, že závod neběží poprvé. S jeho zády před mým zrakem absolvuji pak už celý zbytek závodu. Ten po několika kilometrech opouští město, probíháme okolo místního fotbalového stadionu a několika posledních domečků, kde za plotem sedí místní a bouřlivě fandí a dostáváme se do jakéhosi olivového sadu, pak to bereme přes nějaké pole, kde za plotem nestojí lidé, ale skupinka psů (a nefandí, jen výhružně štěká, což ve mně evokuje neblahé vzpomínky na Krétu, kde se na mě při běhu jeden podobný ostře obořil).

Odtud vybíháme znovu na asfalt, oběhneme letiště (naštěstí nic nepřistává), pak i jezero (páchnoucí) a pak už si to šupajdíme hezky po nábřeží do cíle. Na začátku mě dost sil stály schody, nemám s nimi na závodech žádné zkušenosti a teď toho trpce lituji. Stoupání je to dost prudké a možná jsem měl zvolnit. Na silnici následuje povinné kličkování mezi jedoucími vozidly, v přístavu pak zrovna zakotvil nějaký trajekt a je nutné se vyhnout přívalu vystupujících pasažérů, a pak už jen rychle do cíle. Ufff, byla to makačka.

Ve výsledku je z toho 4. místo z 36 závodníků, což sice vypadá hezky, ale jednak je to nepopulární "brambora" a zadruhé většina závodního pole byli běžečtí hobící, popř. turisté, takže netřeba umístění přeceňovat. Trochu mě také zamrzí, že jsem si lépe nerozvrhl síly, protože na 3. místo chybělo nějakých 25 vteřin, ale pozdě bycha honiti, že...

Mé dojmy ze závodu jsou však více než dobré. Zaběhnout si něco v zahraničí je prostě za mě jakási "přidaná hodnota", člověk se podívá na místa, kam by se normálně nevydal, dá se navázat kontakt s lidmi z jiných zemí a můžete porovnávat s tím, jak se závody pořádají u nás. Je to podle mého názoru také trochu alternativnější způsob poznávání nového místa. S trochou nadsázky se dá říci, že toho "oběhnete daleko více, než by šlo obchodit".

Skiathos Trail Run mohu každopádně doporučit, je to relativně malý závod dělaný s velkým srdcem - i když to zní trochu jako kýč .