Liborův blog

Někde jsem četl, že letošní premiérův projev k výročí 17. listopadu by jeho nejlepším politickým projevem vůbec, prý celkem rozumný, takže snad i na samotného Andreje asi padl duch "Listopadu" a pookřál, či co. Já si to ale moc nemyslím. Předně jsem toho názoru, že nemá moc smysl si brát k srdci obsah Babišových slov, protože moc velkou vypovídací hodnotu nemá. Navic ostatně i jinak to moc velká sláva nebyla. Možná jsem jediný komu to vadí, ale zmiňovat ve svém projevu - za přítomnosti zahraničních státníků - že ČR je nejkrásnější zemí na světě, že tu jsou nejkreativnější a nejlepší lidé na světě, nepovažuji za moc dobré. Nejlepší na světě. To je podle Babiše ono vlastenectví. Věta "A vsadím se o co chcete, že ještě předběheneme spoustu ostatních zemí nejen v rámci Evropy, ale i celého světa", je další perličkou. Předběhneme v čem, v počtu exekucí, gentrifikaci? Úplně na mě dýchl duch devadesátek, kdy se Evropa vesela doháněla. Do toho ještě přimíchejme trochu oslav...

Z kraje tohoto roku přišli Ladytron po osmi letech s další řadovou deskou. Čekání to bylo dlouhé, členové skupiny se věnovali různým bokovkovým projektům a moc to na návrat s dalším albem nevypadalo. O to lepší je pak výsledné překvapení. Eponymní album je totiž skvělou deskou. Na jednu stranu to jsou ti samí Ladytron se svým typicky temným synťákovým zvukem a chytlavými melodiemi, na stranu druhou "Ladytron" zní přece jen trochu jině. Snad ještě o poznání temněji. Už obal desky ukazuje, že žádná velká sranda to nebude. Svým způsobem tak skvěle zapadne do současné nálady "dystopického" světa. Hudebně je to trochu jiné než předchozí "Gravity...", o něco blíže snad "Witching Hour". Lehce optimističtejší je snad jen závěrečná Tomorrow Is Another Day. Poslední dobou mi přijde pomalu jako určitý trend reflektovat současnou klimatickou krizi a chmurné vyhlídky stran budoucnosti v hudebních albech, někdy to už ní trochu jako klišé - poukázat na zjevné p...

Od té doby co si tak pobíhám světem jsem si pohrával s myšlenkou zkusit si nějaký ten závod v zahraničí. Jelikož se navíc pravidelně pokoušíme o objevování Řecka, tak volba padla právě na tuto zemi. Pečlivě jsem prosvištěl web Running Greece a runningnews.gr a volba vzhledem k časovým možnostem a výletářským touhám padla na ostrov Skiathos. Ano, takto půvabné je hlavní město ostrova. Skiathos se nachází v Severních Sporádách a mezi turisty je znám jako "ten řecký ostrov s divným letištěm". Posuďte sami, pro fanoušky pozorování letadel ideální záležitost.... Jezdí sem hodně Britů a ostrov obecně dost těží z toho, že se nedaleko natáčela filmové verze muzikálu Mamma Mia, na kterém si dost lidí ulítává a Řekové pochopitelně nechtějí nechat tento zdroj peněz ležet ladem. Najdete tu tak plavbu ve stylu Mamma Mia, možnost mít svatbu ve stylu Mamma Mia, či ve městě dokonce cukrárnu s názvem Mamma Mia, kde však překvapivě mají velmi dobré pochoutky. Ideální strava několik dní před zá...

Po dlouhé době jsem zavítal na fotbalový stánek pražské Viktorie. Má poslední zkušenost byla poněkud hořkého zrna (rok 2014 a pořážka Slavie od domácí Viktorky), leč tentokrát jsem vyhlížel snadný úspěch. Cílem sešívaných v MOL CUPU (jak se jmenuje náš národní fotbalový pohár) byli fotbalisté Vyšehradu (toho času na 13. místě druhé ligy). Pro Slavii, která v současnosti exceluje v Champions League, je to takový drobný předkrm. Míč je však kulatý a fotbalový David si nejednou vyšlápl na Goliáše (jak nám nedávno dokázal třeba anglický Colchester)... Slavia zápas zvládla bez problémů, výhra 8:0 hovoří za vše. Média ale spíše než analýza zápasu zaměstnávaly texty o herci Jakubovi Štáfkovi, který za Vyšehrad nastoupil coby fiktivní seriálová postava Lavický. No a mně to přijde trochu jako pitomost a neúcta k národnímu fotbalovému poháru. Zkusím v několika bodech napsat proč. 1. Někdo to může přirovnat ke známému startu herce Trojana (na 5 minut) v utkání druhé ligy za Bohemku. Podle mě to ú...

Táborská republika je rozsáhlé (776 stran) dílo ve své době hodně uznávaného autora, který dnes sice není zapomenut (Kladivo na čarodějnice vyšlo znovu asi před 10 lety), ale mezi nejčtenější spisovatele určitě nepatří. Není se čemu divit, Kaplický byl už od mládí zapálený radikální socialista (do KSČ však nikdy nevstoupil) a z jeho díla to je docela poznat. To však neznamená, že by jeho knihy byly vyloženě tendenční, naopak, vždy mi přišlo, že Kaplický se ve svých knihách snažil zbavit minulost zbytečně sentimentálního nánosu. Na sled událostí sice důsledně nahlíží svoji optikou, což by však šlo napsat o drtivé většině autorů - a upřímně, pokud mám porovnat např. s nedávnou Vondruškovou Husitskou epopejí, tak jednoznačně volím Kaplického. Táborská republika začíná rokem 1420 se vznikem samotného Tábora. Kniha má tři části (Lid vyvolený, Na množství nehleďte, Pakosti a drabanti). Kaplický tu nastiňuje vývoj táborské obce (republiky - po vzoru Benátek), kdy tu na počátku nacházíme velký...

Film Hearts Beat Loud režiséra Bretta Haleyho (který se také podílel na tvorbě scénáře) je celkem příjemným, pohodovým kouskem. Problem, který s ním trochu mám, je - v mých očích - jeho nevěrohodnost. Frank (člověk věkem okolo 50) prodává ve svém obchodě hudební desky. Po smrti manželky vychovává dceru Sam, která se chystá na dráhu studia medicíny (což v USA není levá záležitost). Frank má však velký sen, utvořit se svoji dcerou hudební skupinu a nahrávat skladby a koncertovat. Bohužel, dcera do toho tak zapálená není. Frank má navíc problém s penězi a také se svoji stárnoucí matkou, která krade po obchodech. Jak se to vše vyvrbí nám film ukazuje na cca 97 minutách. Zápletka je podle mě docela fajn, ale do očí bijící mi přijde kontrast životního stylu rodiny (prakticky vše od Apple, apod.) s tím, že jsou údajně na mizině. To je linka, na které šlo podle mě více zapracovat, aniž by se z toho nutně muselo stát sociální drama. Takto podané to ale nepůsobí moc věrodně, spíše odflákle. Dost...

Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat. Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když... Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékal...