Liborův blog

 Mayenburg je současný německý dramatik, jehož vztahové drama si připravili jako absolventskou inscenaci studenti 3. ročníku KČD v režii Tomáše Ráliše v divadlu Disk. Jedná se o hru hranou takříkajíc na "jeden zátah", tedy bez přestávky, což látce jen prospívá. Pozornost diváků se soustředí na osm postav, které představují velmi rozdílné a plastické osobnosti. Hra občas sklouzne k humoru, na němž má bezesporu zásluhu i povedený překlad Petra Štědroně, nicméně její vyznění je spíše mrazivé, často bezvýchodné. Hra nabízí mnoho témat a podnětů k přemýšlení, jen málokdy na ně však nabízí jednoznačný pohled, vysvětlení. Je pak už hlavně na divácích, aby si dosadili své "vysvětlení". Nejvíce viditelným motivem tu je vděčný střet generací (starší x mladší), nicméně redukovat hru jen na toto by bylo určitě málo.

 Kdysi dávno jsem viděl Oázu v televizi. Bylo to patrně v květnových dnech, protože tehdy běželo velké kvantum válečných filmů a patrně to ještě bylo na černobílé Tesle. Film se mi líbil, působil tak trochu nečesky. Inu, válečných filmů je u nás pořád nedostatek. Dnes není problém Oázu vidět legálně na youtube . Skupina československých legionářů utíká ze své legie s cílem připojit se k československé zahraniční armádě. Cestu jim zkříží německý letoun, který jim zlikviduje vůz a přinutí je tak k asi 60 kilometrovému putování do jediné oázy v okolí. Času je málo a žízeň stoupá... Navzdory možným některým očekáváním film není velkolepou akčně válečnou podívanou, ale spíše komornějším psychologickým dramatem, na němž se ukazují charaktery rozličných postav a závěrečné moudro "smír s fašismem není možný", což vyznívá trochu uměle a lacině. Když si ale vezmeme dobu vzniku, tak je pomalu zázrak, že se tento film vůbec uskutečnil a dostal se roku 1972 do kin (ale dlouho se tam tedy...

 Pro řeckou filmovou tvorbu (možná i z důvodu jejího sporadického výskytu u nás - mimochodem slovo sporadicky je řecké - od Sporád) mám jistou slabost. Seriál Maestro není dobré stavět na nějaké velké piedestaly, není to bůhvíjaká překvapivá záležitost, nicméně - a to je jeho hlavní předností - se mu dobře daří vybrat správné ingredience a ty vhodně smíchat. Podobně, jako když děláte řecký salát. Není to velké umění, avšak při dodržení správného poměru a kvalitních surovin, se dostaví fajn výsledek. Hudebník Orestes se vydává na ostrov Paxos, neboť tam byl pozván, aby pomohl uspořádat pravidelný hudební festival, který byl v předchozích letech patrně přerušen následkem rozmachu covidu 19. Orestes tedy přijíždí a potkává o generaci mladší Kleliu. Mezi nimi se rozvine zápletka, která si ničím nezadá s Rosamunde Pilcher. Být to jen o tom, asi by seriál patřil někam do večerního programu TV Barrandov, jenže na ostrově žijí ještě jiní lidé, každý má nějakého toho kostlivce ve skříni a k...

 Trochu pozdě, ale přece jen. Ohlédnutí se za hudebním rokem 2022 jsem trochu odkládal, nicméně trojice mých osobních favoritů je celkem jasná. Beach House - Once Twice Melody Dvojitý nášup se povedl. Asi nejvíce mi však v hlavě utkvěla poslední skladba "Modern love stories". Beach House už asi jiní nebudou, jejich styl je svébytný a pokud vám sedne, tak je každá další deska událostí. Metronomy - Small World Je určitě dobře, že Metronomy se vrátili k tvorbě zachycené na předchozích deskách (English Riviera,...). Tento kousek se jen tak neoposlouchá a bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co skupina vydala. Kasabian - The Alchemist´s Euphoria I na této desce představují Kasabina své chytlavé melodie. Ano, občas to zní jako něco, co už tito hoši vyprodukovali, ale což, i tak je to velmi dobré.

 Když někdo napíše knihu z vašeho vlastního kraje, tak je to natolik skvělá událost, že jste pak ochotni autorovi ledacos prominout. V tomto případě ovšem promíjení není třeba - kniha M. Kušky je vynikající záležitostí sama o sobě. Příběh nás přivádí do šedesátých let předminulého století, tedy do doby, když v Americe vrcholilo období, které známé romanticky zpracované z podoby mnoha populárních westernů. Duch westernů jakoby trochu pronikl i sem (tedy na Křivoklátsko a do Brd). Souboje lesníků s pytláky si totiž v mnohém nezadají s legendárními přestřelkami divokého západu. Oněmi "lidmi lesních stínů" však nejsou míněni jen hajní a jejich nemesis, ale také dnes už trochu pozapomenutá profese lesních uhlířů, kteří v potu své práce na milířích produkují dřevěné uhlí. Pro mě s tím souvisí i mnoho osobních příjemných odkazů, vzpomněl jsem si na své dětství a jídlo zvané "uhlířina" (v restauracích jej asi moc nedostanete...), či na své předky, kteří se tímto řemeslem ta...

 Na západní frontě klid je slavné dílo, které asi každý člověk procházející současným českým vzdělávacím systémem zná. Dá se totiž bezpečně zařadit do kolonek typu "válečná próza", event. "protiválečná próza", "literatura 20. století", "německá literatura", "díla ztracené generace", apod. S knihou si vystačíte na několik maturitních otázek a asi právem patří do tzv. "povinné četby", což už je termín dnes trochu vyčpělý, nicméně věřím, že většině lidí stále řekne to podstatné. V první řadě je to ale velmi dobře napsaná Remarqueova kniha, v níž zúročil svůj spisovatelský um a osobní prožitek ze zákopů (a lazaretu) první světové války. Kniha se právem stala velmi populární, a to nejenom mezi čtenáři, ale také mezi filmovými producenty. Aktuální filmová verze nese pořadové číslo 3. Tu první, ještě černobílou, natočenou před druhou světovou válkou v roce 1930 v USA jsem neviděl. Druhou z roku 1979 už ano, a to hned několikrát. Kniž...

  Dvojitý nášup v podobě "double" alba obsahujícího 18 songů je něco, co tento rok fanoušci dream popového dua Beach House určitě uvítali. A to i navzdory tomu, že deska přicházela na svět po 4 částech. Samotné album je totiž rozděleno na 4 kapitoly (Pink Funeral, New Romance, Masquerade a Modern Love Stories). Nejsilnější mi přijde na samotném začátku a pak v závěrečné skladby Modern Love Stories, nicméně i jako celek nemá moc slabých míst.  Osmá studiová deska Beach House totiž nabízí přesně to, co by posluchač očekával. Typický zasněný zvuk této Baltimorské skupiny, který by z fleku mohl být použit jako soundtrack do seriálu Twin Peaks se totiž stále ještě neoposlouchal a funguje stejně dobře jako na prvních albech. Někde jsem četl pěkné označení, které jejich hudbu velmi dobře vystihuje - "beauty in sadness."