Jan Keller - Až na dno blahobytu

Jan Keller nám ve své slavné knize z úvodu devadesátých let líčí konzumní společnost a její sebevražedné působení na této planetě.

Jan Keller je osoba, ke které se nejčastějí vztahují dva postoje. Postoj odmítající jeho učení a názory a naopak postoj, jež je přijímá. Do značné míry je to tedy kniha kontroverzní. Publikace však není nijak složitá na četbu, je poměrně krátká (cca 150 stran), výstižná a kvalitně argumentující. Keller zde nastiňuje blížící se katastrofu, jež je dle něj již skoro neodvratná. Používá zde již zavedené termíny "hospodářský Sever" a "hospodářský Jih" a poukazuje na jejich vzájemný vztah, ze kterého pochopitelně více těží Sever. Pod pojmem Jih si můžeme představit takřka celou Afriku, Indonésii, či třeba Jižní Ameriku, tedy veskrze bývalé kolonie Severu. Sever již dále nemůže na svém území těžit nerostné suroviny a proto přechází na těžbu surovin z Jihu, kde je získává velmi levně (neboť Jih jednak nemá zařízení na těžbu a zpracování a také dluží obvykle MMF či Světové bance značné částky peněz...). Keller tak vysvětluje "charitativní" akce, které např. Světová banka v zemích Jihu provádí. Jistě, staví se tam dálnice, ale jen proto, aby kamiony i jiné dopravní prostředky mohly suroviny odvážet do bohatého Severu...

Dále Keller silně kritizuje centralizovanou moc globálních států a tržní ekonomiku, která musí zákonitě neustále růst, což je ovšem neslučitelné s trvale udržitelným žitím na této planetě. Klíčovou problematikou knihy však není popis ekologických katastrof či vykořisťování chudších zemí (které jsou pak chudé jen kvůli tomu, jak jim země bohaté "pomáhají"), ale postoj lidí ke konzumu a jejich apatie připomínající masovou, kolektivní sebevraždu v zemích bohatého Severu. Lidé zde se nechali ukolébat blištivým pozlátkem příjemného konzumu, vysoké životní úrovně, která se - díky neustále rostoucí ekonomice - musí dále a dále zvyšovat. Tak to ale přeci nejde do nekonečna.... Keller varuje před tvrdým procitnutím do reality...

Jako řešení problémů současného světa autor nabízí systém decentralizace, kde by základní jednotkou byly oblasti o 5- 10 tisících obyvatelích, které by byly takřka soběstačné. Dále je v knize velmi preferován návrat k zemědělství (ovšem k poctivému, bez užití chemikálií, jež sice krátkodobě úrodu zvýší, ale z dlouhodobého hlediska půdu zničí), což je pochopitelně pro dnešní generaci, jež je uvyklá kancelářské práci či prodávání v supermarketech dosti těžké sousto k překousnutí a také návrat k "drobné skromnosti".

Jak jste možná pochopili, tak kniha se mi velmi líbila. Dala mi odpověď na mnoho otázek a utřídila ve mně argumenty, které již delší čas neuspořádaně okupovaly moji mysl. Byl bych rád, kdyby se pan Keller mýlil, ale mám obavu, že většina jeho argumentů je oprávněných.

P. S. Děkuji panu Katolíkovi, za obstarání této knihy!