Jak si užít zbytky léta?

Všemocné počasí - snad poslední nástroj přírody, který dokáže člověka i dnes notně vystrašit - nám nyní dalo k dobru posledních pár krásných dní tohoto roku. Osobně moc nemám rád, když o - čemkoliv vím, že je to jen taková jakási "předsmrtelná křeč". Jedná se např. o loučení s přáteli, o nichž víte, že je už dlouhou dobu neuvidíte, či o loučení s místem, o kterém rovněž víte, že jej více nenavštívíte. Podobně to cítím i vzhledem k tomu počasí, jež nám ještě dnes panuje venku. Člověk ví, že by jej měl nějak využít a tak se často nutí k aktivitám, které by jinak třeba ani nedělal, jen z toho důvodu, že v příštích týdnech je už vykonávat nebude moci.

Mám osobně moc rád teplé venkovní počasí, kdy ale zároveň není tzv. "horko k padnutí", prostě dobu, kdy mohu být v pěkně venku bez toho, abych na sebe musel nabalovat tuny svetrů a rukavic. Jenže my lidé jsme bytosti dosti náladové a poměrně často nespokojené (což je však zároveň i hnacím motorem našeho pokroku). Máloco nám stačí. Když je venku teplo, tak si stěžuje na horko, když venku fičí studený vítr, tak se stěžujeme na zimu, apod. Nespokojenost vládne světem.

Nevím komu by však součané počasí v podstatě ale nevyhovovalo (snad jen majitelům horských sjezdovek). Babí léto má v sobě něco ohromně kouzelného a úchvatného. Připomíná nám zároveň i podzim života, tedy to, že i když je člověk starý, tak si přesto může na své existenci najít něco krásného a že jsou ve stáří i hezké chvíle. Barvy podzimu se v prudčím slunečním světle jeví ještě krásněji než obvykle a vzduch...ten je nasycen zvláštní, neopakovatelnou vůni. Můj oblíbený koníček této doby je chození v listí, v té pestrobarevné paletě, z níž místy až oči přecházejí.

No jo..mám rád babí léto, i když vím, že brzy skončí a bude tu paní zima..