Ach, to Finsko

Když už člověk vstává v časnou ranní dobu za účelem sledování jistého hokejového zápasu, tak si jaksi a priori říká, že by daný pořad mohl skýtat výhodu příjemného sledování.

Ovšem podobné pořady by snad bylo záhodno označit upozorněním na zvýšené riziko zdravotních obtíží.

Jak ale říkával (respektive spíše psal) Franz Kafka - základním lidským hříchem je netrpělivost - stejně bych se asi osobně sledování hokejového klání nevyhnul.

K hokeji jako takovému mám velmi kladný vztah. Ve svých vzpomínkách si uchovávám olympijské hry v Calgary roku 1988 a holou hlavu brankáře Dominika Haška, kterak na naši černobílé televizi přebírá cenu pro nejlepšího hráče zápasu, který skončil už nevím kolik, a pak míří k řadě sportovců v krásných dresech s naším znakem na prsou. Ach, nostalgie. Tehdy ta hymna byla o něco delší a možná i krásnější. Vždy jsem se těšil na tu část, kdy zazní to o "Tatrách" a o tom, jak se tam "blejská". Bylo to takové bojovnější, než věčné hledání domova.

Dresy se proměnily, hymná zkrátila. Hráči jsou jiní (horší, lepší?), ale jakýsi "duch" zůstává dál. Generace fanoušků rok co rok, (či OH) usedají na plastová sedadla stadionů a před plastové televizory, aby sledovaly zápolení "svých vyvolených". Letos to nevyšlo. Opět. "Duch" nezvítězil.

Tak snad příště.

A teď už radši spát. Nějak se mi ta písmenka ztrácí před očkama.

Mimochodem, nedávno se na novinových stáncích objevila kolekce filmu britského režiséra D. Boylea (Mělký hrob, Trainspotting, Sunshine, apod.). Tento pán se vždy vyznačoval velkým příklonem k hudbě skupiny Underworld.

V tom jsem s ním zajedno. Pozoruhodné ale je, jakým vývojem skupina Underworld prošla. Ukázka dole je - tuším - z předposlední desky "Hundred days off". Ukázka níže je z počátků této skupiny. To je, panečku, rozdíl.

Vida, člověk začne hokejem a skončí někde zcela jinde....