Adelheid (1969)

O filmu Adelheid jsem chtěl něco napsat už delší dobu, ale nějak jsem ráčill raději tento snímek v sobě nechat trochu doznít.

Říká se, že Adelheid je poslední Vláčilův vynikající fílm (byť, kdo z Vás viděl jeho Prahu secesní, či Dým bramborové natě, tak s tím můžete i nesouhlasit). Zároveň je to první Vláčilův barevný film - jak krásně oznamuje titulek dvd obalu - což ale podle mého názoru trochu bourá poetiku obrazu. Pokud je člověk zvyklý na ty nádherné, místy až fotografické, záběry z filmů jako bylo např. Údolí včel, tak zde bud trochu zklamán, i když slovo zklamán se možná zdá být až příliš silným.

K řežiséru Vláčilovi mám velmi vřelý vztah. Podle mě se dokonce jedná o nejlepšího režiséra, který kdy v naší zemi tvořil. Často si kladu otázku, kam by se jeho tvorba posunula, nebýt závislosti na alkoholu a mít ještě o něco více volnější ruce ve výběru tématů po roce 1970. Z tohoto hlediska je tedy Adelheid skutečně poslední Vláčilův film, který natočil stoprocentně zcela dle svých představ.

Scénář k tomuto filmu napsal Vladimír Körner, což je, jak se přiznám, jeden z mých oblíbených českých autorů. Ještě teď mám v paměti jeho skvělou knihu Písečná kosa, jež pojednává o rozšíření křesťanství v Prusku ve 13. stol., tento děj se krásně snoubí s touhou po hledání čistoty (těla i duše). Celým Körnerovým dílem se nese jasně znatelná linie česko-německých vztahů promíchaných 2. sv. válkou, či linie druhá - cesta do středověku. Adelheid pochází z linie první. (Mimochodem, otec spisovatele Körnera zemřel v roce 1945 krátce před koncem války)

Adelheid je v zásadě smutný snímek, zpracovaný nádhernou Vláčilovou poetikou. Odehrává se krátce po 2. sv. válce a zpracovává téma odsunu německé menšiny. Film se ale nesnaží být nějakou sondou do života a motivací tehdejších lidí, jde tu hlavně o intimní vztah dvou jedinců, kteří mají k sobě ale daleko tak, že se vzájemně možná ani nevidí (obrazně řečeno). Veškeré exteriéry v podstatě končí příjezdem hlavní postavy - vojáka Chotovického vracejícího se ze západu (v podání Petra Čepka) - na krásný dřevěný zámeček (který mi trochu připomínal lovecký zámeček Tři trubky), jež dostal do správy. Spolu s ním se tam nachází ještě mladá dáma se jménem Adelheid (Emma Černá), dcera velkého nacisty a bývalého majitele zámečku. Občas se scénou mihnou ještě místní pořádkové síly (v podání např. Pavla Landovského), a to je v podstatě vše. Žánrově se jedná o zcela jasné komorní drama, které více než na dialogy sází na sílu obrazu a jakousi vnitřní dramatičnost.

Jistou menší výtku bych mohl filmu udělit stran hudby, která mi přišla dost nevýrazná, rozhodně slabší než v předchozích Vláčilových snímcích - Markéta Lazarová, či Údolí včel. Zdeněk Liška tu rozhodně zůstal trochu ve stínu své předešlé tvorby.

Suma sumárum, je až místy podivné, že film ve své době vůbec vznikl. Dotýká se diskutabilních a kontroverzních témat odsunu Němců a násilí revolučních gard na civilním obyvatelstvu (jak ukazuje scéna z úvodu filmu ve vlaku). Právem to však podle mého názoru patří do českého "zlatého fondu", ostatně jako skoro všechny Vláčilovy snímky.